"Ježíšmarjá, kde jsou lidi"

     - zvolala s hrůzou v hlase starší paní, jen co vstoupila do prázdného kinosálu, kde už běžel hlavní film. Ten byl sovětský a jmenoval se Velký hendikep.

     Ta paní neměla úplně pravdu, protože v sále jsem seděl já se svojí přítelkyní. Psal se leden 1970, venku tehdy vládla zima spolu s bolševickou normalizací. Ta zima mě a mojí budoucí ženu zahnala do tepla kinosálu, ta normalizace ty kinosály vylidnila. Na ruské filmy nikdo nechodil. Přesto, že pro dva zakoukaný do sebe je vše okolo jen stafáž, pamatuju se, že příběh odvíjející se na plátně byl o koni. Byl to šampion klusáckých dostihů, který se při Říjnové revoluci dal na tu správnou stranu a pomáhal Rudým proti Bělogvardějcům tím, že jim vozil střelivo a menáž. Prostě propaganda, na kterou jsme byli v drtivé většině alergičtí. Komouši to dobře věděli, proto ve svém úsilí nepolevovali.

     „Ten plebs dole, tu pomýlenou šedou masu nevzdělaných pitomců napravíme a to nadšení ze Západu a Pražskýho jara (obrodný proces 1968), jim vymlátíme z palic.“

     Nový ředitel televize Zelenka, nebo Červenka, už si přesně na jméno nevzpomínám, ve svém příhovoru k divákům, hned v úvodu vysvětlil, že dekadentní západní umění socialistickému člověku vlastně nic neříká.

     „Jó, jestli vám připadá, že se vám líbí ty hollywoodské nesmysly, tak to se vám opravdu jen zdá. Vy, socialističtí občané si zasloužíte kvalitu a my, kulturní pracovníci vám jí poskytneme.“

     A tak oslovil uměleckou scénu, kterou ke svému ďábelskému plánu potřeboval.

     „Soudruzi scénáristi, herci, zpěváci, spisovatelé, vy všichni, kteří ovlivňujete naše dělníky a rolníky, a chcete být na obrazovkách vidět, nehledejte inspiraci v západních, či dokonce v americkejch škvárech.  Hledejte hrdiny u nás, v Sovětském svazu, v zemích socialistického tábora. Jsou v továrnách, v dolech, u vysokých pecí, na polích, v naší Lidové armádě.“

     A tak v kinech a v televizi, hollywoodské krasavice vystřídaly naše ženy za pultem bojující za spokojeného zákazníka. Oblíbené westernové šerify s kolty u pasu, nahradili obecně neoblíbení esenbáci (policisté). Ale jó, i ti naši šerifové, stejně jako ti američtí měli hvězdy, ale trochu vadilo, že jen malé, rudé, a na čepicích. Možná, že by nevděčný divák těm našim novým filmovým hrdinům odpustil i to, že jim netančí slunce na hlavních pistolí. Co ale bylo neodpustitelné, že nedokázali v letu trefit vyhozenou dolarovou minci, jako ti borci z amerických kovbojek. Prostě nebylo to vono. Buďme ale spravedliví, ti naši nový hrdinové ani nemohli. Mít v kapse Dolar, či jinou západní měnu, bylo ohrožení devizového hospodářství státu a na to byl paragraf.

     A co s těma kovbojíčkama s country hudbou? Ať se aspoň přejmenujou. Jen namátkou -  Greenhorns na Zelenáče, Rangers na Plavce i Blue Efekt musel přejít na Modrý. Nic se nesmělo podcenit. Vše, co by mohlo pracujícího politicky deformovat v jeho světonázoru, musí pryč. Šlo se až do absurdních detailů.

     „Ale soudruhu Mistře, co to zpíváte? To vaše „Hej páni konšelé, já bych chtěl na světě ráj“. Dyť socialistickej ráj už skoro máme, zpívejte něco jinýho. A vy Helenko, to vaše „přejdi Jordán, řeku svých nadějí“, tak trochu vybízí k emigraci. Dyť máte jiný hezký písničky, třeba vo tom malovaným džbánku z krumlovskýho zámku, kterej možná zdobil i ňákej lidovej umělec. Hergot lidi, chcete dopadnout jako Kubiška? (Marta Kubišová). My potřebujeme angažovaný umění, kolikrát to budeme vopakovat.“

     Nekompromisně vyžadované socialistické umění se roztáhlo jako plíseň do všech koutů a my, její konzumenti, si začali zvykat. Kina, nabízející rudou propagandu, dál zela prázdnotou, ale škváry sypané do našich obýváků přes obrazovku byly čím dál populárnější. Seriály jako Inženýrská odysea, Žena za pultem, Major Zeman, přiznejme, byly sledované. Tleskalo se i popíkovým textům jako Majdalenka, Apolenka s Veronikou, měly v sexy tričku postavičku, ham ham.

     Přesto některá umělecká díla byla přes čáru. Možná, že mě někdo doplní, ale seriál „Klemant Gottvald“ nebo zpívaná óda na rozvědčíka Minaříka, to už byla silná káva.

     Ale abych nebyl úplně nespravedlivý. Čas od času se v televizi objevil i americký film. A aby my, plebejci nevzdělaní, na to nečučeli se spadlou bradou, jak ten kapitalismus má krásný auta, domy, silnice a ženský s vyšprajcovaným poprsím v hlubokých dekoltech, bylo nám jednou ideologickou babou bez dekoltu, vysvětleno, že film, který bude právě následovat je jen imperialistická fasáda, jen takové pozlátko.

     Já bych vzpomínky dávno zapadlé někde v mozkových závitech ani neoprašoval, nebýt časopisu, který mi tu dobu připomněl. Kdysi jsem jej odebíral, ale časem jsem na něj zanevřel. Výjimečně jsem si ho nedávno koupil, upoután fotografií našeho prezidenta bez věnce buřtů kolem krku a cigárem v ústech. Seděl tam na titulní stránce nekarikován a to mě asi zaujalo. Že by změna? Ale kdež. Hned komiks na třetí stránce mě vrátil do reality. Autor těch vtipných obrázků má Miloše Zemana zmáknutého, to se musí přiznat a toto téma je pro časopis stále inspirativní.

     Rozhovor s prezidentem, avizovaný titulní stránkou, jsem si přečetl. V osmdesáti procentech jsem mu dal palec nahoru a konstatoval, že tázající redaktor Zemana na švestkách nenachytal. Pak, při paběrkování v dalších článcích týdeníku, jsem narazil na úvodník od šéfredaktora. Ten mi vysvětlil, stejně jak ta výše vzpomínaná „baba bez dekoltu“ za totality, jak rozhovoru s hradním pánem rozumět. To dehonestující, že chlastá, hulí a cpe se  bůčkem, mi připadá nejen obehrané, ale váhově  na úrovni kdysi oblíbené bolševické argumentace, že v Americe sice mají hezká auta, ale zase tam mlátí černochy.

     V mnoha věcech s Milošem Zemanem nesouhlasím, stejně jako mnohým jeho názorům rozumím.  Snažím se jej respektovat, protože je to i můj prezident. Dokonce mám pro něj i radu, jak zvýšit jeho oblíbenost.

     „Pane prezidente, vaši oponenti, aspoň se to říká, jsou většinou akademici, vzdělaní lidé, prostě ti trochu víc nóbl. Zkuste sundat kravatu a nasaďte motýlka, myslím, že by to mohlo zabrat.“