Haló panéé, dobrý den, copak vy nekoukáte po ženskejch?

     Sousedku, která je odhadem o pětatřicet let mladší, poznávám po hlase, ale odkud to volá? Jo táámhle, na balkóně v plavkách věší prádlo.

     Je to milá holka a já s ní vždy rád prohodím pár slov. Její humor je místy takový štiplavý, a protože i já jsem trochu něco jako „rejpal“, ani tentokrát neudělám výjimku a zastavím se.

     „Ne, já už ne, já to mám za sebou,“ říkám bez uzardění, protože s tímhle problémem jsem se už jednou vykecal v Kouzelné pilulce.

     „To chcete říct, že už se vám ženský nelíběj,“ pokračuje s provokativním úsměvem

     „Ale jó, jen ve mně už nevzbuzujou emoce. Nechci dělat z nouze ctnost, ale každá závislost svazuje a tak jsem možná o něco svobodnější. Jen co se přestanu přežírat, stane ze mě svatej muž,“ dodávám s pobavením a otáčím se k odchodu. Ta balkónová mrška ale načaté téma nechce vzdát, snad z pocitu, že je to tentokrát na můj účet a přisadí si ještě tečku.

     „A není lepší bejt trochu hajzlík a tu svatozář oželet?“

     „Jó holka, jestli darebák nebo dobrák, tak to už je životní matematika a to si musí každej spočítat sám,“ dodávám v duchu, a mávnu jen na rozloučenou. Sousedčina poslední věta mi ale zůstala v hlavě.

     V těch životních počtech vlastně ani tak nejde o numera, jako spíš o plusy a mínusy kladené našim svědomím na misky pomyslných vah. Ta znaménka sbíráme po celý život a misky se plní. Je mi záhadou, proč kolikrát znechucení nad poklesky, nedokáže často vyvážit zadostiučinění z toho, co se podařilo, co nás šlechtí. Někdy se mi zdá, že s přibývajícími léty tahle životní matika je stále o něco přísnější. Tuhle, při nedávné „inventuře“, jsem musel pár věcí, které jsem kdysi považoval za  majstrštych, přehodit mezi záporná znaménka.

     „A hele, přidej tam eště tenhle, to taky tenkrát nebylo moc košér,“ podotkne, pod váhou let, moje erodující sebevědomí.

     „No nebylo, to připouštím, ale život je boj a člověk musí umět bejt chvílema i sviňa,“ bráním svou pověst v přesvědčení, že přimhouření očka je občas na místě.

     Křesťané to mají trochu jednodušší. Přes mřížku zpovědnice jsou vyslyšeni arbitrem, který vše posoudí a naordinuje očistu. Nás bezvěrce žádný „ Zdrávas“ ani „Otčenášek“ nespasí, my si své ušmudlané prádlo musíme vymáchat sami.

     Ale jó, jde to. Člověk na sebe zase nesmí bejt moc přísnej. Život není jen procházka rájem, je to občas boj a někdy je to i pořádná mela. Ne né, nestěžuji si, v podstatě se snažím, jako většina z nás, darebákem nebýt. Přiznávám však, že se někdy se svým vnitřním panem Hydem musím poprat a někdy se za něj i zastydět.

     Spisovatel František Nepil jednou v rádiu řekl krásnou větu, že na sluníčku je místa dost, jen musíme umět si občas poposednout. Výše zmíněný pan Hyde z mého podvědomí ale varuje, abych na konec, s tím korektním poposedáváním, z té pomyslné lavičky, nespadl. No a teď babo raď.