Policie, vylezte a zůstaňte ležet!

     Co já s tím našim čoklem ještě nezažiju. Když býval štěně, jeho den měl jen dvě fáze. Spaní nebo řádění. Je pravda, že na nábytku či botách ve své rané fázi žití, moc škody neudělal.

     Měl spadeno jen na věci, které se volně pohybovaly v prostoru. Jednou strhl ubrus, jehož třásně mihotaly v letním průvanu, jindy rozkousal USB kabel, rozhoupaný tím, jak o něj zavadil. Jednou to bylo ale „vo fous“. Vylezu z vany tak, jak mě pánbů stvořil a utírám se. Ve chvíli, kdy se volná část mé nahoty rozhoupala, nikoli průvanem, ale intenzivním utíráním zad, ten parchant, nutkaný svým loveckým pudem, zaútočil. Tomu výskoku chyběl snad jen centimetr. Málo chybělo a já bych ho honil po bytě a křičel „fůůůůj je TO, nežer TO, dej TO sem". A tehdy poprvé jsem si myslel, že ho zabiju. Uvědomil jsem si, že to štěňátko svojí divokostí začíná být nebezpečné.

     „Víte, to je těžký,“ povídá mně paní pejskařka, kterou jsem občas potkával a které jsem záviděl, jak jí její dva vlčáci poslouchají. „Ti moji jsou služební plemeno, ten váš je loveckej a navíc norník. Von je tak naprogramovanej. Musí si v tý noře umět poradit sám. Tam žádný vaše povely neslyší a von je ani nečeká.“ Konstatování odbornice přes pejsky jsem přijal se smířením, že z Bobše policejního psa nevychovám.

     Než jsme se přestěhovali na venkov, svoje psí dětství prožíval na butovickém sídlišti s krásným přírodním okolím, ale perimetru jeho lovecké vášně to bylo málo. Ztratil se nám v Prokopském údolí. Než jsme po marném hledání, zdrcení došli domů, zazvonil mobil.

     „Tady odchytová služba Troja. Jestli čip vašeho pejska souhlasí, tak byste měli být jeho majitelé. Kdy si pro něj přijedete?“

     „Ano ano, to souhlasí, hned jsme tam,“ říká žena, ze které padá obrovský balvan a hned volá synovi. „Tomáši, my to máme přes celou Prahu, z Holešovic to máš kousek, von se tam stresuje někde v kleci, jeď hned!“

     „Houby se stresoval mamčo, ještě na mě vrčel, jako ať ho tam nechám, že tam má plno novejch kamarádů, aspoň tak jsem tomu rozuměl. Von to bude asi magor,“ trochu nasupeně předává syn nevděčného psa.

     Žijeme pospolu už přes deset let. Trochu se uklidnil, ale nesmí ho chytit rapl. Jakousi tichou dohodou jsme si vytvořili hranice kam až, které se snažíme my i on respektovat. Je vidět, že je to pro něj občas hodně těžké, ale snaží se. Nedávno, a to se vracím k nadpisu, mě málem dostal do kriminálu. No dobře, s tím krimem jsem to možná přehnal, ale policejní vachcimrou to silně zavánělo, no posuďte.

     Jdeme tichou ulicí, když tu náhle vyrazí a zmizí pod skříňovým, snad Transitem. Z druhé strany vyběhne kočka a tím by to mohlo, jako už kolikrát skončit, kdyby Bob nemohl zpod auta vylézt. Tahám za vodítko, ale nejde to. Funivě si klekám a koukám pod vůz, kde ve tmě nevidím vůbec nic. Sundavám si bundu a věším ji na tykadlo zpětného zrcátka. Nerad bych o ni přišel. Mám jí sice už nejméně dvacet let, ale stále hřeje a navíc mi sluší.

     Lehám si k boku auta a pohybem, který se na vojně jmenoval „plížením plazením vpřed,“ dosahuji na karabinku u obojku a psa osvobozuji. Zatímco se snažím uvolnit lanko vodítka zašmodrchané mezi šrouby nějaké příruby, Bobeš se začíná přes plot hádat s vlčákem. Vylezu ven, seřvu psa v obavě, aby nevzbudil celou ulici a zkouším se nasoukat pod podvozek z druhé strany. Chodníkový obrubník mojí hlavu pod auťák pustí, ale mému břichu vystaví nekompromisní stop. Opřený o bílou kastli si rozpačitě drbu zpocenou hlavu. Skoro až plačtivě proklínám psa, bedákám, že nemám baterku, nebo alespoň nůž. Vlčák dál štěká za plotem, ale Bobík už sedí vedle mě, protože pochopil, že dědek, nebo jak mi vlastně říká, je opravdu na mrtvici. Ponořím se znovu pod auto, ještě chvilku se tam trápím, než se na mě usměje štěstí. Ulici i podvozek ozáří světlomety auťáku, který projíždí a najednou je to tak jednoduché. Jen ještě schovám nohy, aby mi je projíždějící nepřejel, vyvléknu lanko kolem posledního šroubu a sláva. Hřejivý pocit vítězství, ale vystřídá studená sprcha.

     „Policie, vylezte a zůstaňte ležet!!!“ Tuto výzvu dobře znám z televize. Vím, že to bývá start i k velkému dramatu. Vše se ale rychle vysvětlí, když policisty přesvědčím, že oběť jsem já a viník je ten, který na ně jakousi setrvačností stále vrčí.

     „Víte, von není zlej, jen nemá rád, když se na jeho páníčka křičí.“

     Tak jsem si požaloval a teď musím mazat na večerní procházku. Jen si nesmím zapomenout   baterku a nůž, protože tohle je nekonečný příběh.