Můj táta motorista

     Na konci padesátých let to fandové do motorů neměli vůbec lehké. Nová auta byla drahá a navíc na poukaz, což bylo něco jako přídělový systém. Ta stará předválečná, vycházela z módy a dosluhovala.

     Ač otec nebyl vyloženě technický typ, auta miloval. Co moje paměť sahá, auto jsme měli vždy. Byly to samé ojetiny, a co si vzpomínám, pořád něco na nich opravoval. Náhradní díly kolikrát nebyly ani na ta nová, natož na tyhle staré křápy, jak jsme je s bráchou s despektem přezdívali. Táta se na nás za to mračil, ale my předpubertální chytráci fandili moderním Šestsettrojkám, Tatraplánům, Spartakům a Wartburgům. Možná jsme ještě brali Sedany, ale nad Tudory jsme už vofrňovali nos.

Přesto nás otcovo vrakaření silně ovlivňovalo. I žargonu, kterým mluvil se svým dvorním mechanikem jsme rozuměli. Jen malou ukázku. Bazmekt, to bylo něco, co se dalo těžko pojmenovat. Čudl - sytič, ten se používal při startování a byl to takovej, no jak bych to řekl, takovej bazmekt čouhající z palubní desky. Ta tyč s bambulí v podlaze, byla šaltpáka, se kterou se kuplovaly kvalty – řadily rychlosti.

Začátkem šedesátých let se v naší rodině objevil Renault Primaquatre. Byl to poměrně mohutný auťák, a pro jeho výkonný motor se pro tátu stal srdeční záležitostí. Pro své stáří třiceti let měl své „mouchy“, ale když už se rozjel, valil se jako tank.

Největší problém byly pneumatiky, jejichž rozměr se už nevyráběl. Táta ale na ojeté narazil v hloubětínském vrakovišti u Maškové a koupil jich celou fůru, to do foroty, protože věděl, že budou „hořet“. Říkal jim „bouchačky“, protože už žádný vzorek neměly. Dnes se jim odborně říká slicky a jsou hodně používané ve Formuli.

Pro jistotu další sadu vozil na střešním nosiči převázanou šňůrou na prádlo. A skutečně, „bouchačky“ bouchaly jedna za druhou. Hlavně v létě. Rozpálený asfalt, to byl pro ně hrob. Časem jsem jejich opravy dostal na starost já, čtrnáctiletý puberťák. Palička s dubovými klíny na srážení patek z ráfků, mýdlová voda, montpáky, vulkanizační sada a pumpička. Jak já ty gumy nenáviděl. Je ale pravda, že se po nějakém čase ze mě stal zručný vulkanizér.

V zimě se jezdilo jen výjimečně a jen tehdy, když nebyl sníh.

      „Pocem synku. Zejtra se jede k babi. Až přídeš ze školy, nalej do chladiče horkou vodu, motor pořádně protoč, ale klikou, abys nehuntoval baterku. Nastartuj a vyjeď z garáže,“ zavelel fotřík v pátek večer.

V mrazivém, ale slunečném sobotním poledni chvátám ze školy domů. Pro ty později narozené jen vysvětlivku, ano, sobota byla tehdy pracovním dnem. Trochu mě mrzí, že musím oželet hokej na Libočáku, ale na babičku se těším. Doma je příprava na stopadesáti kilometrovou štreku v plném proudu. Řízky, chleba, kyselé okurky a také horký čaj do termosek a deky. Náš Renaultík nemá, jako většina jeho vrstevníků žádné topení. Že se bude mrznout je víc než jisté.

Dole v garáži jsem udělal vše, jak mi bylo poručeno. Jen jsem se vykašlal na protáčení startovací klikou, protože točit motorem byla dřina a také proto, že se táta nekoukal. Motor jsem nechal běžet, aby se prohřál a šel nahlásit rodině, že technika je připravená. Dnes se sám divím, že nechat nastartované a odemčené auto na ulici bylo normální.

Máma se starším bráškou a sestrou se usadili na zadní sedačce, já s tím mladším sedáme vedle šoféra. Ovládání Renaultíku vyžadovalo technickou výpomoc a na tu máma nestačila. Nebylo to nic složitého, jen bylo třeba sledovat šoféra u volantu. Když prohlásil, že bude šaltovat, scukli jsme se ke dveřím, aby měl řidič dost prostoru pro hledání správného kvaltu. Když zařadil dvojku, bylo nutné chytit šaltpáku a tlačit jí k palubní desce, jinak rychlost vypadla. Ještě se musela hlídat neposlušná směrovka na pravé straně. Tehdy změnu směru jízdy ukazovala směrová ramínka, která se vysouvala z kastlíků vně předních sloupků. Nová auta už blinkry měla, ale směrové šipky na těch starších typech byly běžné. Nu a ta naše zlobivá, při zapnutí jen tak vykoukla ze svého futrálku a jen impotentně visela. Bylo nutné stáhnout okno a do toho ztopoření jí ručně pomoci. Pak už držela. Při tom se někdy ale stalo, že sklo, byť jen pootevřené, spadlo se žuchnutím do útrob dveří. V takovém případě jeden „asistent řízení“ tahal tabuli nahoru a ten druhý kličkou stahování sklo dotahoval. Měli jsme to s bráchou vychytaný a přesto, že to šlo rychle, sklidili jsme hlučný nevděk těch v zadu. Připouštím, že v zimě to bylo nepříjemné. Než jsme po čtyřech hodinách jízdy zmizeli v babiččině chalupě, nesměli jsme zapomenout vypustit vodu z chladiče.

Domů se odjíždělo v neděli po obědě. Až na horkou vodu do chladiče, která se ohřívala ve velkém hrnci už od nedělního rána, to nebyl problém. Chalupa stála na kopci a stačilo, aby početné příbuzenstvo do Pražáků strčilo a motor, po krátkém rozjetí se svahu, naskočil přes zařazenou rychlost.

Vše by bylo dobré, kdyby za Berounem nezačalo sněžit. Táta znervózněl a nálada v autě byla snad mrazivější, než počasí venku. Za Loděnicí z příkopu trčela stará Tatřička a v ní seděla paní, zabalená do kožichu. Řidič asi někde sháněl traktoristu, který by ho z té lapálie vytáhl. Jenomže nám, dvěma pitomcům na sedačce spolujezdce, ta situace připadla komická a k výbuchu veselí, stačil už jen bráškův komentář.

      „Hele, jak tam v tom poli ta bába dřepí.“

      „Držte huby vy dva pitomci,“ vybuchl šofér. „Za chvíli tam můžeme bejt taky. A vlezte si dozadu, musíme vyjet serpentiny před Rudnou a já potřebuju adhezi na zadek. Esli to nevyjedem, tak tu do rána zmrznem.“

Dnes bych přelézt přes opěradlo určitě nedokázal, ale tehdy pro štíhlost, nebo snad spíše z respektu z rozčíleného táty, to šlo samo.

Ještě než jsme později usnuli, povídá mi brácha, že z kuchyně slyšel tátu, jak říká mámě, že nás v tom kopci zachránil ňákej adéza na zadních kolech.