Pan farář mého dětství

Nikdy bych nevěřil, že zabloudím ve vzpomínkách k osobě Důstojného pána, kterého jsem potkával jako žáček venkovské školy. Hledám totiž odpověď, proč jeho důstojenství ve mně přetrvává a prestiž současného kléru ztrácí lesk.

V polovině padesátých let nemělo duchovenstvo na růžích ustláno. Politické souvislosti jako školáček jsem tenkrát moc nevnímal. Co ale bylo nepřehlédnutelné, že náš pan farář patřil mezi osoby oblíbené a ctěné. I já, ač jsem s ním neměl v podstatě nic společného, uctivý přístup dospělých jsem přijal jako respektovanou normu. Vídal jsem ho na náměstí klábosit s lidmi, někdy u lesa, kam často chodil a kde jsme si my děti rády hrály. Jindy jako vzdálenou černou postavu v polích.

 Pravidelně jsem se s ním setkával ve škole, kde vyučoval náboženství. Já na „nábrdle“, jak jsme tomu nepovinnému předmětu říkali, nechodil. Přesto přítomnost pana faráře na školní chodbě byla nepřehlédnutelná. Neřízený proud dětské radosti, valící se otevřenými dveřmi tříd po posledním zvonění, náhle zvolnil. To když na chodbě obtékal kolem Důstojného pána, uctivě zdravil „brý den“, aby hned za prvním rohem nabral opět dynamiku povodně.

Ani v široké rodině, byť většinově fandící rudým zítřkům, jsem křivé slovo na jeho adresu neslyšel. Slovní tvar „černoprdelník“ a jiné, jsem zaznamenal až daleko později, přesto jsem je, ač bezvěrec, nepřijal. V době totality, to křesťanské „láska a odpuštění“ mi znělo neporovnatelně lépe, než bolševické „boj a vítězství“.

 Ale zpět do dětství.

V té době soudruzi na Národním výboru usoudili, že farář celou faru vlastně ani nepotřebuje a tak z její  jedné poloviny udělali zubní ordinaci. Moje teta byla zubařka. Jednou, když jsem na ordinačním křesle čekal, až zabere injekce, která před chvílí v dásni nepříjemně štípla, mimoděk vyslechl tetin hovor se svým farním sousedem nad kafíčkem. Zubařka se trochu omlouvala za své vetřelectví do fary, ale kněz to odmítl.

      „Ne paní Mašitová, neomlouvejte se. Ten nápad udělat zubní ordinaci zde na faře je dobrej a já jsem pro. Je to přímo na náměstí, prostě ideální místo. Já se umím uskromnit, jen mám trochu problém, kam se štosy knih, ale to se poddá. A ani si nestěžuju, že to máme v týhle době těžký (50 léta). Víte o někom v celé historii, kdo to měl lehký, když kázal – lidi mějte se rádi.“

A léta běžela. Když teta Heduš  ovdověla a zestárla, začala se modlit a chodit do kostela. Říkala, že jí to dává sílu. Bylo to v době po „Sametu“ a tak jsem si myslel, že nasedla na svobodnou vlnu, stejně jako celá naše církev. Jen si trochu postěžovala, že chvíli tu farář chyběl, že tu musel suplovat jeden přespolní.

      „Teď už je to v pořádku, máme tu nového. Je to sice Polák, ale lidi si ho oblíbili,“ konstatovala spokojeně. Připomněl jsem jí výše zmíněný rozhovor s panem farářem, který jsem kdysi vyslechl ze zubařského křesla. Ona si to už nevybavila, ale připomenutí oblíbeného kněze minulých časů, jí rozjasnilo tvář a rozpovídala se.

      „Tehdy, když jsem mu vytrhla přední zuby, slíbila jsem, že mu udělám můstek v rychlosti expres. Trochu jsem si zavtipkovala, že to má jako pracovní nástroj, aby se mohl na své ovečky smát. Plaše si přikryl bezzubou pusu dlaní a povídá, že úsměv pro svoje farníky si nosí ve svým srdci, jinak by to prý nefungovalo.“

Na chvíli udělala pomlku. Snad se zapletla do vzpomínek, kdy byla mladá, úspěšná a všeobecně oblíbená. Kdo by si to taky chtěl se zubařkou rozházet. Pak se ale vzpamatovala, a snad aby Důjstojnému pánovi ani po létech nezůstala nic dlužna, dodala, že měl lidi rád a oni mu to vraceli.

A to je asi ten důvod, proč jsem si na pana faráře mého dětství vzpomněl – měl lidi rád a oni mu to vraceli.