Seš blbej, nebo co?!!

     „Nejsem“ odpovím hloupě, zaskočen verbální agresivitou kolem jedoucího řidiče, kterému jsem asi něco provedl. Asi po kilometru se ale pochlapím. „Měls ho poslat do prdele a nemusel bys teď přemýšlet, jestli měl pravdu nebo ne.“

     Byla by to jen epizodka nebýt otazníku, jaký vlastně po téhle stránce jsem. Nedávno při oslavě mých narozenin jsem od dcery dostal k obligátnímu „šampáňu“ ještě krabičku s pilulkami. Večer, kdy už se kolem stolu rozprostřelo rozpustilé alkoholické veselo, zeptal jsem se k čemu léky, když dobře ví, že žádné neužívám.

     „Ale tati, to je vitamínový doplněk na výkon mozku. Minule jsem si všimla, že si pleteš jména svých vnoučat.“

     „Pletu pletu, kdo by si je neplet, když se jim dnes dávají blbý jména. To je samá Sofie, Vanesa, Nela.“ A protože jsem si další exotická jména nevybavil, zakončil jsem to berličkou, a tak dále a tak dále. Dříve to takhle nebejvalo, to byly Jarušky, Milušky, Mařenky, Jiřinky. Nebo Frantové, Pepíci, Jardové, Vencové. Dneska aby je pohledal. Jo, a jak vlastně ten potravinovej doplněk funguje?“ Vysvětlení se ujal syn, ale z jeho šibalského výrazu jsem usoudil, že to bude nějaký fórek pro pobavení společnosti na účet oslavence.

     „To máš tak tati. S věkem, a já to viděl v telce, mozkový závity řídnou. Je to něco jako stárnutí mozku a tyhle pilulky tomu sice nezabrání, ale výrazně to zpomalí. Když to budeš užívat, nic tím nepokazíš.“

     „To chceš jako říct, že když to nebudu baštit, tak časem z mýho mozku bude něco jako kulečníková koule,“ oponuji v nadsázce a přiznávám, že mě ta představa i trochu pobavila, jen potomstvo bylo k neutišení.

     Oslava se náramně povedla a ráno jsem si na kulečníkovou kouli vzpomněl, když jsem cítil, jak se mi ona, v kocovinové hlavě, převaluje sem a tam.

   Že se ale s přibývajícími léty blbne, bude asi pravda. Korektnější konstatování, že se dětinští, zní možná lépe, ale odhaluje to základní nebezpečí. Dětskému vnímání nechybí důvěřivost a tam asi spočívá ten hlavní problém stařeckého dětinštění. Necháváme se léčit mágy z televizních obrazovek, kupujeme věci, které nepotřebujeme, jen proto, že nás někdo přesvědčil, že bez nich nemůžeme být. Prostřednictvím populárních tváří a naší blbosti tenhle byznys jen kvete.

     Na revmatická kolena mojí babičce stačila Francovka a včelí mast. Určitě jsou dnes lepší prostředky, o tom není pochyb, ale jak se v tom množství zázračných preparátů vyznat. Přiznávám, že jsem se taky nechal napálit. Uvěřil jsem jednomu známému panu doktorovi, že jím propagované pilulky mi vrátí ztracenou mužnost. Ani ťuk, pane doktore, ani ťuk. Hergot, jak se von jen menuje. Teď si vážně nevzpomenu, ale zanevřel jsem na něj a na jemu podobné. Chvílemi se mi zdá, že někteří herci přestoupili z prken, co znamenají svět, do úplně jiné branže. Bující branže, která nabízí celý vějíř služeb a produktů, které často nejsou košer.

     Musím přiznat, že jsem asi nepoučitelný, protože mě nedávno zaujala nabídka jedné známé televizní tváře. Já ty pilulky na paměť asi opravdu začnu užívat, protože ani její jméno si teď rychle nevybavím, ale to není zase tak důležité. Ona totiž svým solidním hlasem nabízí případným klientům funus, snad za sedmdesát táců. Stačí posílat pár kaček denně a máte postaráno skoro o státní pohřeb. No neberte to. Pustil jsem svojí fantazii z uzdy a začalo se mi to líbit.

     „Žádná funebrácká „Dvanácettrojka“ (Škoda 1203), smrdící svým vejfukem pod nos truchlícímu průvodu. Za ty prachy to musí bejt krásnej pohřební vůz, taženej vraníky s černejma chocholama. A taky hudba, pořádný těleso, žádný šumaři. Já vím, že má představa je hodně retro, ale dnešní agentury dokážou zázraky. Věřím tomu, že i truchlení se dá koupit.

     Fakt se mi to líbí, už i proto, že konec dobrej, všechno dobrý, ale přesto do toho nejdu. Bojím se, že kdyby se to provalilo, tak bych asi slyšel to, co vod toho sprosťáka řidiče v úvodu – seš blbej, nebo co?!!!“