V šedesátým šestým, až bude vážně všude mír...

...zpívala Pavlína Filipovská v písni „Normálně“ v populárním televizním pořadu "Písničky na zítra".

     „Zdenečku, ty už na vojnu nepudeš, nebude to třeba,“ okomentovala moje máma text s chytlavou melodií, v rytmu tehdy populárního twistu.

     Nicméně v šedesátém šestém mě, stejně jako tisíce mých vrstevníků, povolala vlast na vojnu. Já, který už dávno zapomněl na mírovou prognózu šlágříčku „Normálně“, to přijal normálně. Nebylo divu. Američtí imperalisti spolu s německými revanšisty, si za našimi pohraničními hvozdy stále na nás brousili zuby a tak bylo třeba být ve střehu. Náčelník pro věci politické, kapitán Bumbálek, který tu nenávist k Západu do nás meldoval při každém PŠM (politické školení mužstva), měl mojí důvěru, která ale časem dostávala trhliny, až se nakonec úplně rozsypala.

     S Chlastošem, jak se mu nespravedlivě přezdívalo, jsem se jednou málem dostal do velkého maléru. Jako pomocník dozorčího baterie jsem měl povinnost ráno zatopit v jeho kanceláři. Z večera připravený otop rychle vzplál a v promrzlé kanceláři začala kamínka příjemně hřát. Přisedl jsem si k teplu na plechový odpadkový koš a po pár přiložení usnul. Že voják ve službě nesmí ani oko zamhouřit jsem věděl, co jsem ale netušil, že okraj koše se mi pomalu a nenápadně zařezává do stehenních tepen. Nevím jak dlouho jsem na tom koši šlofíčkoval, ale probuzení bylo děsivé. Kapitán Bumbálek stál nade mnou jako bůh pomsty a řval, že mě nechá zavřít. Chtěl jsem vyskočit a podat hlášení, jenže to nešlo, nohy mě zradily, já padnul jak podťatý a nic jsem s tím nemohl dělat. Moje spodní končetiny byly totálně odkrvené, prostě já je v té chvíli neměl.

     „Válíte se to tu jak vožralý prase,“ zuřil politruk.

     Lezu po čtyřech a pomalu mi dochází, o co jde.

    „Ne ne, tak to není, soudruhu náčelníku, nejsem vožralej, sem něco jako……., jako českej Maresjev.“ (Meresjev, sovětský pilot, který po sestřelení přišel o nohy.)

     Politruka ten příměr k ruskému hrdinovi zarazil, ale neurazil, spíše zaujal.

     „Vy znáte Příběh vopravdovýho člověka, vy ste to čet?“

     „Ano a několikrát,“ zalhal jsem. Viděl jsem ale film a tak jsem si tu malou vyčůranou lež mohl dovolit.

     Kapitán si přitáhl židli blíže ke kamnům, zapálil cigáro a zeptal se mě, zdali bych nedokázal na toto téma napsat referát. Vrávoravě se stavím na silně brnící nohy a nechápavě čučím na důstojníka.

     „Rozumíte, vojíne, aby se to PŠM trochu voživilo.“

     Později jsem se svým referátem kapitána zaujal a vůbec mi nevadilo, že byl asi v učebně jediný, kterému se to líbilo.

     Vojna se táhla dál a já se stal politrukův něco jako externí spolupracovník. Přišel rok 1968 a i do kasáren zavál svěží vítr Pražského jara. Kapitán politické změny přijímal přes cedník Rudého práva zpočátku bez reptání, i když občas frfňal. Jednou se rozčílil, když ptáci (nováčkové) při nácviku pochodových písní, zpívali „Masaryk nás svolává, rozkazy nám vydává“.

     „To sme to dopracovali. Vojáci mají plnou hubu Masaryka, toho blbce, kterej nechal střílet do dělníků. V prvomájovým průvodu nesou přiblblí študáci transparent ať žije Sovětskej svaz, ale za svý.

     No kde to smééé ? Tady už se nedá mlčet, je třeba jim votevřít voči a ty mi v tom pomůžeš. Umíš namalovat Auróru? Có nevíš?, prostě parník s kanónem, to zvládneš, uvidíš. “

     Na správě budov nechal nařezat a latexem nabílit čtyři překližky metr krát půl a přes víkend, s přesně stanovenými motivy, jsem se s tím měl nějak popasovat. Témata čtyř nástěnek byla striktně daná. Aurora pálící z děla, Čapájev na koni se šavlí v ruce, tank T 34 drtící svými pásy obrněnce s hákovým křížem a kosmonaut před raketou Vostok.

     Než začaly květnové oslavy osvobození slavnou Sovětskou armádou, moje výtvarná dílka navržená mým politickým impresáriem kapitánem Bumbálkem, zdobila hlavní schodiště kasárenské budovy. Možná bych dostal i pochvalu, nebýt incidentu, který vše zhatil. Někdo v noci přes bolševického geroje Čapájeva namaloval velký kosočtverec ochlupený jakoby slunečními paprsky. Už při vyběhnutí na ranní rozcvičku to všichni viděli a myslím, že jsem byl jediný, kdo z toho neměl prču. Odpoledne po návratu ze zaměstnání, eroticky dozdobený Čapájev, na schodišti už nevisel. K večeru, po denním rozkazu si politruk před nastoupenými bateriemi ale vzal slovo.

     „Vojáci, možná že jste si všimli, že někdo přemaloval soudruha Čapájeva dámským přirozením. Nóó tak klííd, to není vůbec k smíchu. Neptám se, kdo to udělal, protože vím, že tenhle druh lidí jsou zbabělci. Má to ale svůj politický rozměr a k tomu nemohu mlčet. Demokratizace, kterou nastolilo polednové vedení KSČ není a ani nemůže být anarchie.“ Mluvil dlouho a přestal, až když si všimnul, že ho vlastně nikdo neposlouchá.

     Tak, jak během času sílil obecný pocit ze svobodného nadechnutí umožněné Pražským jarem, politruk chřadnul. Chodil jak tělo bez duše a jen vrtěl hlavou a když promluvil, tak byli všichni naivní, nic nechápající blázni. Později přitvrdil a z bláznů se stali pitomci a volové. I kolegové lampasáci se mu vyhýbali a měl-li mezi nimi názorové spřízněnce, tak jen jako tiché společníky.

     Koncem července se část našeho útvaru vrátila z ostrých střeleb z daleké kazašské stepi v Sovětském svazu. Dlouhou cestou vlakem se stačilo jen dívat, aby člověk nabyl dojem, že v téhle zázračné zemi, kde, jak se říkalo „dneska znamená zítra“, platí spíše, že dnešek je něco jako předevčírem. Tehdy se mi kapitán Bumbálek s hořkostí svěřil.

     „Je to všechno v prdeli. Pravičáci, revizionisti a zaprodanci sou čím dál drzejší. Lidi jim to baští a na ÚV se hádají. Nemusíme chodit daleko, podívej tady na důstojnickej sbor. Voni sice umí řídit Čangr (raketový komplex na podvozku tanku), ale začínají mít guláš v tom, kam ho mají namířit. Sou to zupáci, jo blbci, kterým chybí politický myšlení. Esli nám nepíchnou Sověti, můžeme to všechno zabalit“.

     „Jak nám oni můžou pomoct,“ proběhlo mi hlavou. „Sami mají doma bordel.“

     A pak to přišlo. Vlítli na nás Rusáci a celý útvar byl jak bez duše. Odpoledne vyjeli z lesů na přilehlé stráně tanky s bílými pruhy a laufy agresivně otočili na kasárna. Důvod nám došel záhy, to když před hlavní bránu přijel Gazík s komandírem. Ten se chvilku domlouval na bráně s posaďákem (dozorčí posádky) a pak se vrátil zpět do vozu a čekal. Čekání nebralo konce. Zpod plachty Gazíku stoupal kouř machorky jak z továrního komínu a na našem štábu se asi nervózně kouřilo z rozpálených telefonů a otázka „co máme dělat“, stále neměla odpověď.

     Čekání co bude, oživila stará paní v sousedství kasáren, která bílou barvou napsala na garážová vrata své vilky „Lenine vstávej, Brežněv se zbláznil“. Byl to na tomto místě a v tento den, jediný viditelný projev vzdoru a také stékající barva z písmen, připomínala slzy zrazené Svobody -  jak symbolické.

     To dusivé nekonečno nevydržel politruk Bumbálek a přátelsky si vyměnil před kasárnami s čekajícím ruským komandírem cigára. My, kteří jsme toto gesto s nepřítelem pozorovali z oken, jsme nevěřili vlastním očím. Dostal prý za to tehdy domácí vězení, ale věřím, že později, v období normalizace, mohl udělat pěknou kariéru.

     Je to už skoro půl století a ani v duchu by mě nenapadlo, že Bumbálka, důstojníka pro věci politické, ještě uvidím. Ano, šklebí se na mě zpoza řádků některých blogů, kde se tvrdí, že Rusové tenkrát udělali jen to, co museli a kdo to nechápe je vlastně přihlouplej naiva.

     Ne ne, kapitáne Bumbálku, Rusáci tehdy udělali přesně to, co neměli. Časem jim to došlo a odtáhli. Potřebovali na to dvacet let a jak tak koukám, pro vás je i padesát málo.