Za totáče byla pracovní povinnost

     Kdo neměl v občanském průkazu razítko zaměstnavatele, měl problém. Byl příživníkem a na to byl paragraf. Párkrát dostal to podmínečné ty ty ty a když si nedal říct, dostal to natvrdo.

     A kontrolovalo se to pečlivě. Myslím, že to bylo jedno z prvních na co se esenbáci ( policisté) podívali, když nás tehdy legitimovali,  ať už při silniční kontrole, nebo jen proto, že jsme se jim nezdáli. Dnes už je to historie, ale tehdy si v podstatě nikdo nedovolil vytáhnout paty z domu bez „vobčanky“. Ano, na komouše se nadávalo fest, ale chci-li být objektivní, musím přiznat, že ani v hospodském hudrání, ani v odborné debatě, chození do práce se nepovažovalo jako bolševická zvůle. Byla to samozřejmost.

     Z pracovní povinnosti byly osvobozeny některé skupiny obyvatel. Razítko zaměstnavatele nemusely mít ženy vdané, tedy v domácnosti, umělci mající svobodné zaměstnání, nebo důchodci. Tyto a možná ještě jiné výjimky tvořily skulinky, jak se práci vyhnout.  Sám jsem se po nich nikdy nepídil a ani bych o nich nevěděl, nebýt náhod, které mi dovolily nahlédnout.

     „Cože Franto, ty ses voženil,“ divím se, když mi při náhodném setkání představil vedle stojící dívku jako manželku. Franta byl totiž gay.

     „Ale to víš, že sem pořád na kluky, jen tady Věrka potřebovala bejt vdaná, aby měla víc času na svý klienty,“ chápeš né. „Teď je to žena v domácnosti, poldové na ni nemůžou, a když má dobrý kšefty i ňákej chlup pustí manžílkovi.“

     Jindy mi kolega chalupář a policajt vypráví, jak si jednoho takového lehkoživku vychutnal.

     „Zastavil sem si Chrysléra (tehdy větší nóbl auto) a von to ňákej Vyčítal a ve vobčance štempl  „svobodný povolání“.

     „Počkej, Vyčítal, to je ten zpěvák ze Zelenáčů,“ skočím mu do řeči.

     „Ale to je mi u prdele, zpěvák nezpěvák. Naštvalo mě, že se tvářil drze a taky to, že tady lidi makaj ve fabrikách, jezdí v Tráboších a tenhle lehkoživka se rozvaluje v bouráku. Tak sem si ho hezky podal. Stálo ho to stovku a nakonec ani nepípnul.“

     Jindy zase poodkryl závoj toho, jak se to dělá soused. Měl kolotoč a k němu přívěs, ze kterého prodával po poutích nejrůznější cetky.

     „Hele, kam pude tvůj kluk do učení, měl by už vycházet ze základky,“ ptám se „světskýho“ přes plot, když si ke mně přišel půjčit hever, protože jeho prodejna na kolečkách měla prázdnou gumu.

     „Von vyšel lóni a teď už je v důchodu. To víš, že to nebylo zadarmiko, ale klukovi sem se o budoucnost postaral,“ odpověděl skoro chlubivě. Chlubení kolotočáře přeruší volání jeho ženy.

     „Robertéééé, už se to vaří.“

     „Jóó už dúúú,“ a ke mně dodá, že musí jít „lejt“ hady. Mě to vysvětlení pobavilo.

     „Copak vy žerete hady,“ vypadla ze mě otázka, která se souseda dotkla.

     „Hele, asi takhle. U ňákýho potravináře si seženeš pytel želatiny, s cukrem a barvivem to povaříš a leješ do forem. Ty si choď do fabriky hezky na píchačky a zařezávej si tam celej den, já si budu po poutích prodávat hady jo, asi takhle.“

     „Musí to nést,“ dodám smířlivě, „když sis moh koupit tenhle barák.“

     „Ale houby, na tenhle barák mi vydělal Sandokan.

     „Sandokan ????, ten z toho televizního seriálu,“ nechápavě vrtím hlavou.

     „Jóó, von když běžel v telce, to byl zlatej důl. My sme ten jeho ksicht tiskli, kam se dalo. Trička, trencle, bundy, čepice, tašky a lidi nám mohli utrhat ruce. To už se nevrátí, ale zase, co si budem povídat, nemusí pršet, hlavně když kape.“ Spiklenecky na mě mrknul a do otevřeného okna prvorepublikové vily zařval na manželku – „už dúúúú“.

     Z výše zmíněného, je patrné, že ani totalitní režim, který kázal, že „kdo nepracuje, ať nejí“ na některé „nemakačenky“ nedosáhl, byť se všemožně snažil. Na mnohé však ano a ty, na základě paragrafu o příživnictví, trestal. Já si nemyslím, že ti, kteří opakovaně neměli to požadované razítko v občanském průkazu, skončili v těžkém vězení na Mírově. Spíše v některém nápravném zařízení s měkčím režimem, kde je bolševici chtěli naučit pracovat. Těch nápravných táborů asi po republice bylo více. Bylo by dobré, v rámci hledání historické pravdy, na ně ukázat a označit je pro nás a budoucí generace pamětní deskou. Stačilo by na ní napsat prosté konstatování. „Zde, na tomto místě trpěly stovky odhodlaných bojovníků, kteří odmítli svojí prací podporovat zrůdný komunistický režim – čest jejich památce.“

     Můj nápad se asi neujme, ale kdyby ano, připojím ještě varování. Ty pamětní desky dělejte z plastu, ty mosazné se ztrácejí.