Proč jí říkáš bábo

     Moje otázka o několik let staršího souseda zaskočila. Po krátkém tápání se pochlapil, a že prý nazývá věci pravými jmény.

     „No dobře, ale před lety, když jsme se sem přistěhovali, to byla Věrka:“

     „A co je ti vlastně do toho,“ zaútočil.

     „Samozřejmě moc, protože i já si prožívám manželství třetího věku. Říká se, že láska kvete v každým věku a jak tak koukám po hladině svých vrstevníků, vidím, že i uvadá. Víš, abys mi rozuměl, já nehodlám řešit tvoje manželství, do něho mi vážně nic není, spíš hledám odpověď, kdo nebo co sype písek do soukolí, který už, jak sem si myslel, prověřil čas. Na co si dát bacha, aby se ten manželskej strojek na starý kolena nerozsypal.“

     „Hele, já ti to řeknu. Ta moje šíleně buzeruje. Posekej zahradu, přesaď mi to roští, vem si čistý prádlo, nechlastej tolik, zase koukáš na fotbal a to je pořád do kola. Dyť tohle je domácí násilí, při kterým sice neteče krev, ale přibejvaj jizvy, ne na těle, ale na duši. I ty je máš, jenomže vy podpantofláci to nikdy nepřiznáte.“

     Hovor, od kterého jsem čekal, že mě někam posune, že budu o něco chytřejší, dostával agresivní kontury, až jsem se musel ohradit.

     „Já že sem podpantoflák. Já, kterej doma vládne rukou ocelovou. Já chci bejt jenom spravedlivej. Hele, teď budu prát svoje špinavý prádlo i když tuším, že ty to máš podobný. Kolem baráku a zahrady je vždycky práce dost a mě to i baví, už i proto, že to dělám, když mám na to náladu a čas. Ženský ale musejí stále dokola uklízet, žehlit, nakupovat, vařit, mejt nádobí, prát. Ta monotónnost, uznej, musí bejt ubíjející. Ten kolotoč se nesmí nikdy zastavit, to bysme snad měli zase uznat.“

     „Aby si se z nich neposral. Nahází to všechno do myček a praček a pak maj fůru času si přemejšlet a buzerovat. Jo kdysi, moje máma musela zatopit v prádelně pod kotlem, nastrouhat do něho jelena (mýdlo), vytáhnout necky a valchu a pořádně si máknout. Dneska je to brnkačka.“

     Ne, tenhle rozhovor mě nikam neposunul, ale nečekal jsem, že bude mít pokračování.

     „Ty se nedíváš na fotbal,“ zeptá se přes plot sousedka Věrka s hráběmi v ruce.

     „Ne, já tomu moc nerozumím a tak mě to ani nebaví.“

     „To ten můj by si moh voči vykoukat, ale já sem ráda, aspoň se nehádáme,“ smířeně odpověděla a já si v té souvislosti vzpomněl na rozhovor s jejím mužem. Zdají se mi každý trochu z jiného těsta. Ona je akční, on spíše pohodář. Chvilku zaváhám, zdali se to hodí, ale osmělím se.

     „Můžu se tě zeptat Věrko, na co tě Vlastík nabalil.“ Otázka jí nezaskočila, dokonce se rozesmála.

     „Už je to hodně dávno, ale já si na to přesně pamatuju. Já byla tehdy pitomá, úplně zblázněná do tehdy populárních filmů o Vinetuovi. No a protože Vlastík vypadal skoro jako Oldšetrhend, tak se mu nedalo odolat.“

     Pro pobavení to večer říkám manželce a ta si jen přisadí otázkou, abych se podíval, co dneska zbylo po všech těch Old Shatterhandech, Dartagnanech a Belmondech. Trochu se ohradím, ale jen v nadsázce.

     „A to, že si mi svým pravidelným vyvařováním zničila postavu, to nevadí.  Dyť já jí měl jak Michelangelúv David, a tu dnešní tykev si připiš na svůj účet. Taky máš svojí vinu, že už nejsem Dartaňan. Ale neva, já ti to odpouštím, protože vím, že mě, i když mi to neříkáš, máš pořád ráda. Dneska v noci, když si se ve spánku zavrtěla, tak mi tvoje dlaň přistála na hlavě a ty si mi začla hladit. Bylo to hodně spontánní a o to upřímnější.“ Manželka se zamyslí.

     „Jo, taky si na to matně vzpomínám. Já myslela, že je to Bobíček, ale máš asi pravdu, zdál se mi ňákej vypelichanej.“