Toto dříve užívané rčení znají snad už jen pamětníci. Vládní vojsko, které vzniklo spolu s Protektorátem Čechy a Morava z vůle německých okupantů, s protektorátem také skončilo.
Když Němci rozpouštěli naší prvorepublikovou armádu, některým z jeho důstojníkům a délesloužícím byl nabídnut vstup do právě vznikajícího Vládního vojska. Museli podepsat přísahu, která ale byla pro většinu nepřijatelná.
„Slibuji, že budu Vůdci Velkoněmecké říše Adolfu Hitlerovi, jako ochránci Protektorátu Čechy a Morava poslušen a že budu v zájmu Velkoněmecké říše………atd.“
To bylo pro mnohé nepřijatelné a tak zvolili méně lukrativní práci ve státní správě. Stali se z nich státní úředníci, nádražáci, pošťáci a tramvajáci. Ti odvážnější utíkali za hranice, kde nabídli svojí vojenskou odbornost v boji proti nenáviděným Němcům. Přesto Vládní vojsko nakloněné nacistické moci vzniklo.
Zatímco Wehrmacht vítězil na všech frontách, Vladaři, jak si sami říkali, plnili úkoly strážní služby v Protektorátu. Hlídali železniční tratě, mosty, tunely, pomáhali při žních. I když se podíleli na pořádku, oblibu veřejnosti si nezískali. Ta je považovala za kolaboranty. Hudební čety, které měly vylepšit jejich obraz, při různých parádách, přejmenovala veřejnost posměšně na „Háchovi Melody Boys“.
Na jaře ve čtyřiačtyřicátém byli Vladaři převeleni do severní Itálie, kde hlídali důležité komunikační trasy, protože Němcům na jihu hořela koudel u zadku. Tak jak spojenci postupovali, naši vládní vojáci opouštěli svá strážní stanoviště a přebíhali k italským partyzánům. Tuhle kudlu do zad, skoro na konci války, si náckové nenechali líbit, vlítli na ně a čeští partyzáni utekli do Francie, kde se formovala 1. Československá obrněná brigáda.
Starými bojovníky, kteří válku s Německem vedli už od počátku na nejrůznějších bojištích, přívětivě přijímáni nebyli. Nelichotivě je pojmenovali jako bojovníky „Za pět minut dvanáct“.
Už je to minulost, ale i historie naší armády vnímá Vládní vojsko jako ušmudlanou stránku. Moc se o tom nemluví a ani já bych to ticho nad touto etapou nerušil, kdybych si nepřečetl rozhovor s jedním z Vladařů, kterého prezident vyznamenal vysokým státním vyznamenáním. Cituji z rozhovoru.
„-V roce 41 jsem měl nastoupit jako osmnáctiletý k totálnímu nasazení do Říše. Bratr mi kladl na srdce, že nesmím dopustit, abych dřel na nacisty a poradil mi, ať narukuji k vládnímu vojsku. U své roty jsem se setkal s legionáři. (U Vládního vojska nesměli legionáři, stejně jako židé sloužit. pozn. autora.) Poskytovali jsme pomoc obyvatelstvu při povodních, polomech nebo při žních. Hlídali jsme železniční tratě. V té době nebyl ani jeden útok na dráhu. Až když nás odveleli do Itálie, začali partyzáni vyhazovat koleje do vzduchu“.
„- Byli jsme vlastenci, poslouchali jsme BBC a na rozdíl od četníků jsme nebyli nasazeni proti parašutistům a nestříleli do českých lidí“.
„-Němečtí vojáci nás přímo nenáviděli, neseděli jsme ve vlacích na frontu, ale v kavárnách.“
„-Není pravda, že jsme střelbu cvičili se vzduchovkami, měli jsme povinné střelby a šlo mi to. Je ale pravda, že nám posměšně říkali „Háchovi Melody Boys.“
„-Na severu Itálie jsem chvilku hlídal mosty, ale pak jsem se dal k partyzánům.“
„-Po jedné větší akci na nás vyrukovali Němci s tanky. Probudil nás křik pokojské, „Vstávejte, jsou tady Němci.“ Zmizeli jsme ve vinici za hotelem, ale vrátit jsme se už nemohli. Němci vystříleli všechny obyvatele Schilparia. Přes Alpy jsme utekli do Švýcarska.“
„-V té době se rozběhla mobilizace Čechoslováků v cizině vyhlášená exilovou vládou v Londýně. Ve Švýcarsku byli desítky studentů z rodin slovenských pohlavárů. Slováci měli za války svůj fašistický stát a mohli cestovat, obzvlášť pohlaváři. Jejich děti zjistily, že se blíží konec války, a hrnuly se do boje. S nimi jsem se dostal do Paříže, kde probíhalo základní přijetí do československé armády.“
„-Chtěl jsem k výsadkářům, ale dal jsem na varování jednoho majora, že je to velké riziko, a přihlásil se na jeho radu k RAF (letectvo). Můj výcvik skončil skoro dřív než začal, skončila válka. Doma už jsem pokračovat nemohl, protože jsem neměl maturitu, tak jsem to zabalil.“
Historie je daleko složitější než pár řádků v časopise. Tu dobu jsem neprožil, nedovoluji si soudit, ale přiznávám, že povídání pana plukovníka jsem přijal s rozpaky. Obléci si leteckou uniformu ač jsem nikdy pilotem nebyl a postavit se před éroplán, který jsem nikdy nepilotoval, vypadá hezky, ale to je tak asi všechno. Na konec si dovolím uvést ještě pár jeho slov a pocitů, když byl prezidentem dekorován Řádem bílého lva.
„Každý den jsme zápasili o holý život. Víte ale na co jsem na Pražském hradě myslel? Vedle mě seděla dcera generála Karla Kuttelwaschera, nočního stíhače, leteckého esa v bitvě o Británii. On dostal stejné ocenění jako já. Až teď! Stejně tak jako air commodore Karel Janoušek. Teprve teď! A ve stejný den jsem ten řád dostal i já, takovej pěšák.“
Ano, v té válce se mnozí rvali jako lvi. Nebralo to konce, ale vydrželi. Ten řád našeho Bílého lva mnohým skutečně patří, už proto, že to není žádný „vodznáček“. A kdyby se náhodou časem stal nevýznamnou frčkou na slavnostních uniformách, poprosím pana prezidenta, ať vytvoří nový, důstojnější. Třeba „Řád rozpáleného písku“. Toho písku, který naši, spolu s jinými odhodlanými v severní Africe, přes vyprahlá ústa dýchali a žrali, aby nakonec spočinuli v jeho nekonečných dunách.
Hroby jsou zaváté, jména hrdinů jsou známá.
