Známý to výrok ministra financí, dnes pomalu odsouvaný do pozadí populárnějším novotvarem, exoticky znějícím „sorryjako“. Hoďme kamenem my, co jsme bez viny.
Za totáče se říkalo, kdo nekrade, okrádá rodinu. Znělo to tehdy unisono a nevzpomínám si, že by to někoho uráželo. Tehdy i platilo, čím hůř tím lépe, a tak každý, kdo si ze socialistického majetku uškubnul, byl tak trochu i bojovník za lepší svět.
Čas oponou trhnul a Sametovka byl zlom, ve který jsme my, dříve narození ani nevěřili. Jestli ten zlom nastal i v našem vědomí, abychom začali silněji vnímat, co je naše a to, co nám nepatří, trochu pochybuji. Malý příklad z nedávné minulosti, kdy si v tomto prostoru postěžoval, asi bezpečnostní technik, se svojí nehezkou zkušeností.
„Když jsem na našich prodejnách udělal řádnou kontrolu, zjistil jsem, že všechny naše prodavačky kradly. Až na jednu, ta ale byla tak trochu ducha mdlého. Ty, které měly více za ušima, občas nějakou „malou domů“ udělaly, ty bystřejší to dělaly přímo sofistikovaně.“
Teď bych se měl ženám za pultem omluvit, jako že vím, že drtivá většina je poctivých, ale já to neudělám, protože je to takové korektní pokrytecké klišé. A také proto, že žádnou zášť proti prodavačkám necítím a tuším, že ty poctivé to ani neurazilo. Chtěl jsem jen na náhodném příkladu ukázat, že ten Jánošíkovský syndrom, bohatým brát a chudým dávat, je možná u nás o něco silnější než v jiných zemích. Prý jsou na tom Seveřané lépe a čím dál na jihovýchod je to skoro jako národní hobby.
Možná některý čtenář připustí, že na výše psaném trocha pravdy je, že v životě už taky něco líznul, ale většina z nás příštipkářů, co jsou ochotní to přiznat, se hned rozčílí, „a co ti nahoře, to je něco jako Jánošík naruby. Chudý vokrádají (stát je zadlužený)“ a cpou si to nenasytně do kapes.“
Jo, tak tady se k vám moji milí proletáři nepřidám, protože vím, že nenažranost těch nahoře je stejně tak blbá cesta, jako závist nás méně „úspěšných“. Je to něco jako prokletí pirátů z Karibiku. Můžete pít a stále máte žízeň, můžete jíst a stejně hladovíte, můžete mít štrozok vycpaný penězi a stále jste chudí. Ani klapot „Božích mlejnů“, byť pomalý, na klidném spánku nepřidá.
Zdá se, že na Babišovo „všeci kradnů“ se nejvíce ozvaly husy potrefené a je zvláštní, že to kejhání zní nejhlasitěji z parlamentních lavic. Tak si z ministra financí udělali úhlavního nepřítele a to se čím dál více jeví jako chyba. Vyhraje-li volby, začne mela. Prý dokáže Andrej Babiš být tvrdý stejně jako k sobě i ke svým spolupracovníkům. Že by si bral servítky s těmi, co mu čtyři roky nasazovali psí hlavu, těžko předpokládat. Jasně, přiznávám, jsem pro změnu. Jen mám obavu z toho jeho „JÁ“, které poslední dobou narostlo.
„JÁ vybral daně, JÁ udělal přebytkový rozpočet, já, já, já. Dá se tušit, že za volebními dveřmi nervózně přešlapuje, „JÁ vám eště ukážu“. Že mu někdo neporadí, „Andreji, je lépe říkat MY. Je to detail, ale líp to zní.“
