Konec uličníků v Čechách

„Našim dětem chybí ulice“, to zaznělo na konci rozhlasové diskuse s dětskými psychology. Po jejich odborných radách mi toto finální konstatování, znějící až laicky, připadalo trefné.  

Jó ulice, to byl náš dětský svět. Učila nás hrát si, tvořit, kamarádit se i bojovat. Vítězit i prohrávat, lézt po stromech a přes ploty. Bylo to kolbiště pro nepřebernou množinu her a i bláznivých nápadů, co dokáže tvořit jen dětská fantazie. Dětství je těkavá látka. Kdo tuto šanci propásne, už jí nikdy nedostane.

Z výše zmíněným konstatováním dětských psychologů souhlasím, ale je tu ještě něco zásadnějšího, měli jsme VOLNOST. Naše mámy, byť většinou v domácnosti, nám nestály za zadkem. Ale jo, někdy nás okřikly, když jsme moc řádili, ale většinou jen z okna a to znělo tak vlažně, že jsme si z toho moc nedělali. V krajním případě došlo i na rákosku, co uměla dělat na zadku jelita. Škoda, že ji náš právní řád postavil mimo zákon, ona totiž fungovala.

Moji rodiče mě nikdy neučili jezdit na kole, plavat, hrát fotbal nebo bruslit. Genius loci ulice s námi vlastně chodil na koupaliště, na čutací plácek, na zamrzlý rybník. Učili jsme se od starších, ti mladší to zase okukovali od nás. Samozřejmě, dětská soldateska měla svojí hierarchii a sociální zákony, které když se nerespektovaly, přišla nejdřív držková, pak přes hubu. Tohle „bez cirátů“ bylo velmi názorné, každý to hned pochopil a pro další život přímo životodárné.

Volnost v pouličním řádění nás mnohému naučila, co se časem hodilo. Jak známo, ani později se život s námi nemazlí, skoro stejně jak se s námi nemazlilo to dětské společenství, které jak opět známo, dokáže být velmi kruté. Ulice byla tvrdá škola života, ale plná dobrodružství. To už se pak nikdy nevrátilo. Čas kouzel a divů se ztratil někde v pubertě. Tam už se človíček těžko přesvědčoval, že v nedalekém roští na něho číhá třeba dvouhlavá saň.

Je jiná doba. Uličníci pomalu mizí z našich ulic a za nějaký čas „uličník“ zmizí i z naší slovní zásoby – škoda.