„Jednou nebudeš vědět co s prachama,“ zašeptala sudička do kolíbky, a tak se i stalo

Možná to tak nějak bylo, když se v prosté chodské chalupě pod Haltravou v roce 1911 narodila moje teta Eliška.

Ještě že tu sudbu neslyšel někdo z okolo stojících, určitě by si pomyslel, že nad kolíbkou tajemně šeptající bábě, pořádně v makovici přeskočilo. Západočeské Chodsko totiž nepatřilo mezi bohaté kraje. Hodně místních „řemesníků“ chodilo pracovat za kopečky do sousední monarchie. Stejně tak i Eliščin táta Josef. Zjara, na svůj svátek, zabalil fidlátka a celou sezonu zedničil v zemi mocichtivého císaře Viléma II.

V létě 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko Srbsku válku a on s plzeňskými Pětatřicátníky, to jsou ti, jak se zpívá, hoši jako květ, vyrazil hájit čest Císaře Pána a Jeho Rodiny. Stejně jako jiní, i on poslušně mašíroval dát neposlušným Srbům pořádnou lekci. A tak začala mela.

Ten krvavý boj o čest a slávu R-U, se Elišky vlastně moc netýkal, ta si užívala nejkrásnější životní etapu - dětství. Vím to dobře, protože na to ráda vzpomínala a na svoji bábu, tak se na Chodsku říká babičkám, nedala dopustit, tu milovala.

Jejího tátu v Haliči zranila ruská kulka, a tak se po roce z Velké války vrátil. Ta kulka od Rusa byla požehnáním. Jeho bratr Antonín už tolik štěstí na Piavě neměl, Taliáni měli lepší mušku.

Tak jak Eliška rostla, přišla škola, učila se hrát na citeru, a protože Chodové jsou lid bohabojný, zpívala v kostele.

Někdy v polovině dvacátých let, jako náctiletá „dívče“, musela začít vydělávat. Většinou její stavovské vrstevnice chodily sloužit jako děvečky „pro všecko“ k sedlákům. To byla nikdy nekončící dřina a snad proto její táta Josef, když už z finančních důvodů nemohl poslat nejstarší dceru studovat, poslal Elišku do služby mezi nóbl lidi, do nedalekého letoviska Babylon. Koupání na Babčáku, jak jsme my, později narození, říkali jezeru v krásném lesním prostředí, byla úplně jiná liga než cachtání se v proudu ledové Čerchovky, nebo v bažinci rybníka za Horou. Babylon byl taková chodská riviéra, přesněji riviéřička.

A tak moje teta začala dělat služku, v podstatě také „děvečku pro všecko“, ale určitě v lepším prostředí než u sedláka. Ke svým chlebodárcům moc citově nepřirostla, to vím také z vyprávění, ale občas měla volno, mohla zaskočit mezi koupající se smetánku dolů k jezeru, dát si limonádu nebo dokonce i zmrzlinu. Taky se zdokonalila v němčině, protože nóbl lidi musejí používat nóbl jazyk. Čeština mezi majiteli, v jejím případě židovskými, moc neletěla, a ještě s chodským dialektem, nó, to pardón.

Když dostala delší volno, protože panstvo jezdilo i k moři, lokálka ji po několika zastávkách odvezla domů. Tam tehdy do podkroví její rodný chalupy jezdila pražská rodina na letní byt. Zřejmě středostavovská. Tehdy, za první republiky, asi patřilo k dobrému tónu netrávit léto v rozpálených ulicích velkoměsta. Pražáci si Chodsko oblíbili a jejich dcera Zlatka po krátkém čase s Eliškou skoro srostla. Ty dvě holky pojila vášeň k tancování. Na žádné venkovské trdlovačce nesměly chybět, ale k pražskému tanečnímu víru to mělo hodně daleko, a to se muselo změnit.

Jen co sezóna v babylonském letovisku skončila, Eliška seděla ve vlaku směr Praha. „Byla to cesta do jinýho světa,“ vzpomínala.

„Už plzeňský nádraží se svojí architekturou, velikostí a atmosférou. Já najednou byla v úplně jiným světě, a můj údiv nebral konce. Pořád bylo na co koukat. Taky jsme později projížděli skoro peklem. Obrovský šikmý roury se za okny kupé převalovaly jak líný obři. Kolem vysoký železný konstrukce, pracovní rámus a odněkud sálající pekelný žár a kouř (Králodvorské železárny). A dál kolem řeky a bílejch skal. Pak Karlštejn. Ten jsem znala z obrázků a on se najednou objevil za řekou mezi kopci. Na mostě přes Vltavu se objevily Hradčany.“

Ten zážitek zůstal v tetě hodně hluboko a s úsměvem dodávala, že tomu celému neskutečnu nasadila korunu samotná Zlatka, když jí ukázala svojí ložnici. Uprostřed velkého pokoje byl koráb s plachtami a lanovím, jen ho posadit na vodu. Ta Santa Maria sloužila jako postel. Zlatka byla jedináček bohatých rodičů, a tak si to zřejmě užívala.

Její venkovská kamarádka však nepřijela na návštěvu. V podkroví vinohradského činžáku Zlatčiných rodičů měla pokojíček a domluvenou práci poslíčka v dámském krejčovství v přízemí tamtéž. I na to poslíčkování nadšeně vzpomínala.

„Jezdila a chodila jsem labyrintem krásnýho města, a ještě za to byla placená.“ Velkoměsto jí učarovalo a ona se pomalu a nenápadně stávala Pražandou.

Když se v krejčovském salonu dole v přízemí šturmovalo, musela sednout i k mašině, jak ona říkala šicímu stroji. Byla šikovná po otci, rychle se učila a paní majitelka jí trochu i zvedla gáži. Třicátá léta přinášela plno novot, a to se samozřejmě týkalo i víření na tanečních parketech. A že jich v Praze bylo. Když do naší prvorepublikové metropole vlítla jazzová a swingová tsunami, pražská zlatá mládež nezaváhala stejně tak, jako naše dvě tanečnice, tehdy tak pětadvacetileté. To svíjení na parketu mělo pro Elsu ještě jednu přidanou hodnotu, rozvinula v ní zájem o módu.

Majitelka krejčovského salónu si všimla, že mladá švadlenka, mezi zlatou mládeží odkoukala i nějaký ten nový trend v oblékání, později přispěla i svojí invencí. Za nějaký čas se venkovanka vypracovala ze švadleny na střihačku, a to už byla jiná liga. Paní šéfová jí často nechávala volný prostor, a protože krejčovina je také umělecký obor, Elišku to pohltilo až tak, že i tancování ustoupilo do pozadí. I na to později ráda vzpomínala.

„Víš, krejčovina fantazii meze neklade a s materiály, ze kterých se za První republiky šilo, byla radost pracovat. Byly z celýho světa a s těma dnešníma z Priorů se to nedá vůbec srovnat.“

Časem si pořídila byt na novém sídlišti „Osamocená“ v periferních Vokovicích. Finančně na tom byla dobře, ale to, co jí nakukala sudička o těch milionech, se stále nekonalo. Trpělivému čtenáři mohu prozradit, že už to bylo blízko.

Koncem třicátých let k nám vlítli Němci a začali tu dělat pořádek. Svůj pořádek. Až na početnou německou menšinu, která se, jako občané Československa, dopustila vlastizrady, národ zkoprněl. Otázka, co bude dál, visela ve vzduchu, ne však dlouho. Okupanti to vzali pevně do ruky se známou německou důsledností. Že té turbolentní době neodolalo ani vyhlášené dámské krejčovství na Vinohradech, bylo vlastně jen nedůležitá epizodka.

Život šel ale dál, a tak si Eliška pronajala dílnu v přízemní budově v Liboci, poblíž jejího bytu hned vedle vokovické tramvajové vozovny. Přestože to bylo na periférii a s prestižní vinohradskou adresou se to nedalo srovnat, fintivé zákaznice si jí našly i tam. Její klientela se však s postupem slavných vítězství Wehrmachtu měnila většinově na německou. Pražské Němky, manželky a milenky loupežníků, kteří vraždili a plenili po celé Evropě, měly zlaté časy. Protektorátní Korunu, či říšskou Marku, dvakrát v kapse nemusely obracet.

V té době se Eliška seznámila s Jaroslavem, který ve vozovně v sousedství tramvajančil. Byl to voják z povolání a když Němci přikázali rozpustit armádu, erár Jarouškovi nabídl vstup do Vládního vojska. Vladaři, to jsou ti, co byli prd platní v Itálii, ale než se tak stalo, museli přísahat věrnost Hitlerovi. To se asi strýci nelíbilo, a tak vyměnil zelenou uniformu za černou, tramvajáckou.

Netrvalo dlouho, tramvajáček se nakvelboval ke švadlence a začátkem listopadu 1942, kdy Paulusova Šestá armáda úspěšně měnila Stalingrad v ruiny, si oba řekli manželské ano v libockém kostele. Nevěsta byla oblečená v tradičním svatebním chodském kroji a ze známé fotografie mi tam, s dětskou kritičností, připadala trochu jako strašidýlko.

Ve světě se to v té době mydlilo hlava nehlava, ale v protektorátu byl relativní klid a novomanželé si celkem užívali. Na doporučení lékařů se jezdili léčit do Mariánek, protože Elišce, mající Kristova léta a toužící po dětech, se nedařilo otěhotnět. Tam byli pečení vaření, a když se dnes dívám na obrázky z jejich lázeňských pobytů, vidím nejen pohodu, ale i eleganci.

Problém s těhotenstvím přetrvával, ale pomalu a nenápadně se přidával jiný, a s palčivou gradací. Německé paničky, jejichž chrabří mužové řádili po Evropě jak černá ruka, si libocké krejčovství oblíbily až tak, že ani devět švadlen, které teta zaměstnávala, občas nestíhalo. To nepříjemné šturmování ale mělo i svůj líc, a to, když tramvajáček večer přepočítával peníze od fintivých paniček. S hřejivým pocitem je srovnával do komínků a ukládal do zásuvky. Ten hřejivý pocit začal pomalu chladnout, když šuplík na prachy začal být malý. Možná si strýček vzpomněl na svoji mámu, které na oběživo stačil hrníček s víčkem v kredenci. Ten kontrast byl obrovský. V nepřipravených to probudí nenažranost, strýc však zůstal na zemi. Snad tušil svým selským rozumem tu vachrdlatost všeho, která byla produktem válečné doby, kdy se žilo na „tady a teď“ a mávlo se rukou nad otázkou, co potom, co pak, co dál? Každopádně ta sudička u kolíbky, tehdy před desetiletími nekecala, Eliška opravdu nevěděla, co s prachama.

Mít peníze je osvobozující, mít jich hodně je velká starost. „Jardo, vraž to do známek,“ poradil jeden. Jiný zase radil investici do drahých kovů.  S bezcennými třemi alby známek a s kufrem plným alpakových příborů, jsme si jako děti z celého příbuzenstva později hrály. Prostě, strejda Jarouš filatelii vůbec nerozuměl a stejně tak tápal v drahých kovech a jejich bezcenných náhražkách. Že to byly vyhozené peníze vůbec nevadilo, i tak bankovky, teď už ve škatuli pod postelí, stále přibývaly.

V té době se situace na frontách měnila v neprospěch těch, co seli vítr a že přijde bouře, už začali tušit i někteří Němci. Tušil to i strýc. Možná si nervózně kousal nehty, ale určitě měl špatné spaní na štrozoku plnýho inflačních bankovek. Jestli se mu nepodaří udělat nějaký pořádný „kauf“, může za pár měsíců štrozok vysypat do popelnice.

Pak se mu ale naskytla šance koupit na okraji Benešova nemovitost. Prodávající, asi byl z těch, co seli vítr a teď potřeboval, než přijde odvetná bouře, rychle z města zmizet. Stejně tak rychle se strýc potřeboval zbavit peněz, které každým dnem požírala nenasytná inflace. Oba tlačeni časem si hned plácli, a tak se tramvajáček se švadlenkou, stali majiteli krásné prvorepublikové vily s velkou   zahradou. Tedy Panem domácím s Paničkou, kteří když se z Prahy utrhli a zajeli na svůj nově nabytý majlant, mohli přespat tak maximálně v nevětraném suterénním bytě pro správce a jako bonus stále častější dohady s nájemníky. Jó, majetek je sice radost, ale také starost.

Válka skončila. Strýc byl povolán zpět do armády, která odsunovala z republiky vlastizrádce, co před sedmi lety vrazili své vlasti kudlu do zad. Švadlenčiny libočtí sousedé, a možná i její zaměstnankyně, v tom revolučním kvasu kořeněném vendetou, si trochu došlápli i na ni, protože šila německým paničkám. Pomstychtivost revolučních vlastenců ale vychladla hned, jak se ve dveřích, místo kolaborantky, objevil zamračený strýc se dvěma zlatými hvězdami na náramenících a pistolí na důstojnické dohodě (opasek vyšších šarží). To dopadlo ještě dobře a vlastně to nebylo nic proti tomu, když v osmačtyřicátém ke kormidlu nastoupili bolševici. Tam už zlaté frčky na strýcové uniformě ani pistolka u pasu nefungovaly. Tetě zhabali celou její dílnu i se zařízením a balíky látek. Jako vykořisťovatelka devíti švadlen, které u ní pracovaly, se stala nežádoucí pro nové rudé pořádky. Eliška o tom ale nikdy nemluvila s hořkostí, začalo totiž nejkrásnější období jejího života, stala se konečně mámou. Její manžel, tehdy už člen KSČ, začal dělat kariéru u armády. Měl dobrý kádrový profil a za armádního generála Čepičky, měl dveře do vyšších pater otevřené.

Jeho stranická příslušnost, a přiznejme že vřelá, trochu kolidovala s rolí Pana domácího činžovní vily, která v té době tak trochu zaváněla vykořisťováním člověka člověkem. Myslím ale, že hlavně vadila nepříjemná starost o vzdálenou nemovitost a třenice s nájemníky. Časem mladý soudruh kapitán, pracující na dejvickém Ministerstvu národní obrany, vnímal roly pana domácího jako kouli u nohy a když toho měl plný zuby, ve třiapadesátém barák prodal. Bylo to nedlouho před tím, kdy prezident Zápotocký ujišťoval, že měna nebude, ač v sejfech národní banky už čekaly nové bankovky tajně vytištěné v Sovětském svazu. Prostě uběhlo pár dní a strejdovi s tetou zbyla škatule plná peněz, co neměly cenu ani zlámané grešle. Považte, ani zlámané grešle. Auto Populár, co si stačili pořídit před měnou, byla jen slabá náplast.

Přišla doba, od které se čekalo a zpívalo, že zítra se bude tančit všude, až vlajky rudé na stožáry vyletí. Možná se tomu z počátku i věřilo, ale časem to čím dál víc dřelo. Bolševikům se tehdy podařilo dát nás všechny do latě. Ano dá se říci, že společenské nůžky se skoro zavřely a všichni jsme si byli více nebo méně rovni. Ale jo, někteří rovnější a možná, že mezi ně patřila i moje teta s manželem a tehdy už se čtyřmi dětmi, ale žádný šlágr to nebyl.

Dnes vím, že sudička dala Elišce jen jednu šanci a víc nepustila ani chlup. Štěstí má však mnoho podob a pro kterou se člověk rozhodne, je každého svobodná volba. Být milující a milovanou mámou, je také cesta, a možná od Pána Boha. No asi jo, protože té žádná inflace klacky pod nohy nehází.