Můj Titanik, vrak lodi Thistlegorm

Poprvé jsem se s ním setkal jako žáček šesté třídy. Byl to uchvacující pohled. Ležel na dně Rudého moře, jako velký raněný obr, ve své velikostí s konci v nedohlednu, a naplněný úžasným nákladem.

V podpalubí s vyrovnanou řadou náklaďáků, motorek a s fůrou nejrůznějších přepravek a beden. Bylo to tak úžasný, že ani truhlice s diamanty a zlatem tam, začínajícímu puberťákovi, nechyběly. Dětská fantazie je něco jako perpetuum mobile, škoda jen, že s věkem se přestává točit. Vagony na palubě, to teda jo, ale zajímavější, pro dvanáctiletého kluka, bylo určitě dělo na zádi. No jasně, přeci proti pirátům. A ti, jednou po půlnoci přišli.

Moje první setkání s vrakem mi zprostředkoval francouzský oceánograf Jacques Yves Cousteau ve filmu Svět ticha. Ten obraz mi zůstal pod kůží, ale na oživení jsem si musel počkat dlouhá desetiletí. Vrak totiž padnul do zapomnění, protože lišák JYC polohu zatajil. Až na začátku devadesátek byl Thistlegorm znovu objeven. Zatímco on stále ležel na dně, jeho tragický příběh postupně vyplouval na hladinu.

Byla to moderní britská obchodní loď, ale protože se narodila do války (1940), musela narukovat. V severní Africe bylo třeba zásobovat ty, co bojovali na správný straně, a tak Thistlegorm naložený válečným materiálem vyrazil do Alexandrie. Musel obeplout celý africký kontinent. Protáhnout se kolem Gibraltaru a použít nepoměrně kratší cestu Středozemním mořem, by byla pro loď a její důležitý náklad přímo sebevražda. To díky těm, co stáli na špatný straně, italským ponorkám a německé Luftwaffe.

Po dlouhé cestě začátkem října zakotvila v Rudém moři a čekala, až se pro ni uvolní nedaleký Suezský průplav. Jak dlouho ležela na kotvě poblíž Sinaje pod pražícím sluncem nevím, ale to vedro muselo být pro devětatřicet mužů posádky až dusivé. Nikdy není tak zle, aby nabylo hůř, a také že jo. Přiletěly dva bombardéry se svastikami na křídlech. Přikradly se jako praví lupiči pod rouškou noci krátce po hodině duchů. Zásah bombou do skladu munice byl fatální. Loď se rozlomila a potopila během několika minut. Tragédii nepřežilo devět námořníků.

Sestupuju s kamarády podél lana směřujícího ke stále tmavšímu stínu pod námi, který s hloubkou dostává ostřejší kontury. Na přídi u cisternového vagony se rozhlédnu, ale nezdržuji se. Chvátám do nákladového prostoru. Víte, ty auťáky. Ty, co jsem tam jako mladej ogar viděl na vlastní oči v kině Alfa na Václaváku. Ty přeci nikdo nemoh ukrást. Jó, byly tam. Už ne tak hezky srovnané, ale byly. Na jejich kapotážích si pochutnávala mrcha koroze stejně tak, jako na vedle trochu rozházených Besárnách (motocykl BSA). No jasně, že to poznávám a co víc.

Kolem vraku se povalují další části nákladu rozházeného výbuchem. A musela to bejt velká pecka.

Pomuchlaný vagon, co měl možná žíznivým vojákům v poušti vozit vodu. Malý tančík, ležící na zádech, taky už značně přežvýkaný zubem času a nepřehlédnutelné obrovské náboje.

Ještě květ lodního šroubu, na ten se nesmí zapomenout. Ale jo, všechno, co jsem si ve svém pravěku zapsal za uši tam bylo. I to dělo, co původně čekalo na piráty tam vartuje dál.

Přesto mi tu pořád něco chybí. Pomalu a neochotně se smiřuju s tím, že to, co hledám už tu není. Uteklo příliš času, než aby školáčkovo okouzlení přežilo ta desetiletí. Napadla mě slova známé písničky pana Suchého - „Dítě věří tomu, že z domu do ulice, vede chodba tajná, o čem nemá, domovní důvěrnice ani šajná-á.“

„Smiř se s tím, ty vole,“ ulevím si, když pomalu stoupám k hladině. „S tvojí fantazií domovní důvěrnice, to hledané „NĚCO“, už dávno vodnes čas.“

Uběhlo dalších skoro třicet let a já zalistoval v albech. Přiznávám, že té babě správcové, co mě už dávno stáhla z oblaků zpátky na zem, jsem na starý kolena odpustil. Zase mě totiž naučila vzpomínat.

Foto: archiv autora a Václava Kříže s jeho svolením.