Kouzelná pilulka

  Zná to každý chlap. Někde v druhé polovině puberty přivede život mladého muže na peron, kde ho do svých útrob vsaje vlak s nepřehlédnutelným logem SEXEXPRES. Odzbrojen obrovskou silou akcelerujícího expresu si ani nevšimne, že rozum, ta nehmotná část každého z nás, zrychlení špatně snáší. Přestaneme vnímat okolí, náš svět se zcvrkne do malé kostky s nápisem TEĎ A TADY. Intenzita naší právě poznané blaženosti, téměř koresponduje se stakaty klapotu podvozků řítícího se sexexpresu.

  „Né, né, takhle by to nešlo“ usoudil někdo moudrý na začátku věků a do našeho harddisku vedle „milujte se a množte se“ vložil touhu vlastnit.

  „Ano, tu a žádnou jinou, ten zhmotnělý zázrak musí být jen můj“

  Říká se tomu láska, ale nemylme se. I v této fázi náš rozum klopýtá někde v dáli za námi po usmolených pražcích v zarputilém přesvědčení, že nás dožene a přinutí zmoudřet. Sexexpres lásce moc nesvědčí a tak se ona a on, držíc se za ruce, octnou na jiném nástupišti čekajíc na jiný spoj. Nevadí, že zatím nic nejede. Lano utkané z jejich štěstí, je pevně spojuje. Nemají žízeň, necítí hlad. A proto, že vše okolo nestojí ani za zlámanou grešli, nevšimnou si, že po kolejích právě přiběhl jejich Rozum. Zchvácený a naštvaný usedne na první lavičku, aby se vydýchal. Z oddechu jej vyruší přijíždějící vlak.

  „Né, né, nenastupujte, je to vážný krok. Počkejte ještě s tím, možná osudovým rozhodnutím!“ plní rozum své  otrocké poslání. Láska je ale mocnější. Hedvábným šálem zakryje milncům uši a ještě hedvábněji je natlačí do čekajícího vlaku. Výpravčí, pan Život, dá plácačkou zelenou k další životní etapě a mašinfíra pustí páru z přetopeného kotle pod písty ocelového stroje nezměrné síly. Malý, uzamykatelný prostor kupé dává pocit jistoty našemu štěstí. Štěstí, láska, porcelán, křišťál a jiné krásné věci mají jednu špatnou vlastnost, jsou  křehké. Dá se tušit, že opatrnosti nebude nazbyt. Ale což, to se zvládne, jsme mladí, plni síly, život máme před sebou.

  Náš sexrytmus se uklidní, už to není takový fofr jako v expresu. Ta monotónnost trochu vadí, ale co s tím. Někdo se smíří, někdo zkusí jiné kupé, jiný stáhne okno, aby nasál čerstvý vzduch a zjistil, jakou krásu mají louky, pole, lesy, hory. Jakou krásu má život, ten dar od paní Náhody. Že to vše rychle uteče, je zbytečné psát. My starší a staří to víme, ti mladí a mladší stejně neuvěří. 

  Čas je sice neúprosný, ale také milosrdný. S pokorou přibývajících let, dokážeme přijmout, že nás veze loudavá lokálka. Pomalý motoráček klouže krajinou jako malý, trochu ušmudlaný červený korálek po ocelové strunce kolejnic. Vůbec nevadí jeho líný klapot kol, který nesnese srovnání s minulými léty. Je sice chvílemi až uspávající, ale stále dokazující, že jedeme dál, že žijeme, že do starého železa nepatříme.

  Najednou zpozorním. Přes okno vidím, jak nás „předjíždí“ svým houpavě neohrabaným letem malý černý pták. Ještě se z podvozku párkrát ozve „KLAP, KLAP“ a bez skřípění brzd vláček zastaví v polích. Tázavě se rozhlédnu po prázdném vagonku. Průvodčí nikde, kabina mašinfíry je prázdná a mně dochází, že mám problém JAK DÁL.

  Připouštím, že moje přirovnání v mnohém pokulhává a přiznávám, že nesedím v opuštěném vláčku uprostřed tichem prosluněných polí. Sedím totiž v křesle v rohu obýváku, za jehož okny se začíná probouzet sychravý zimní den. 

  „Jsi kokot a sereš mě.“ řvu v duchu na svýho pinďoura.

  „Můžeš mi vysvětlit ten trapas včera v ložnici. Co si to vůbec dovoluješ. Jak můžeš v polovině celkem dobře rozjetý akce vodejít.

  Jo‘, jakože tě to přestalo bavit. Tak chlapečku vo tom rozhoduju já a né nějakej pitomj kokot.“ Trochu se zarazím, kdo já. Totiž to JA‘ neumím vlastně ani pojmenovat, natož lokalizovat

  Mé rozčílení přeruší klapnutí dveří od ložnice. Rychle rozsvěcím lampu nad hlavou, do ruky beru knížku a nasazuji masku zaujatého čtenáře.

  „Už jsi snídal , a co tu tak brzo strašíš?“ ptá se žena a já s úlevou konstatuji, že mi roly nedočkavého čtenáře zblajzla. Do mého problému mě vrací její další otázka.

  „Jak jsi se vyspal, spal jsi dobře?“

  „Jo, jo dobře“ překotně odpovídám, jen abych nedal prostor další otázce. Přes vůni  kávy a okraj knihy nenápadně pozoruji  kuchařku pendlující mezi kuchyní a jídelnou.

  „Že vona se uculuje, no určitě, uculuje se. A nebo né. Ale jó. Tak nějak skrytě, potutelně.“ Můj vztek se mi vrací. 

  „Nó tak se podívej, udělal jsi ze mě trubce. Teď už budu jen pro smích“. Ještě než usednu ke snídani s knížkou, kterou chápu jako štít před nechtěným manželským hovorem, neodpustím si tichou vzteklou tečku.

  „To, co si včera udělal, to nebyl trapas, to byl masakr spáchaný na mém mužství“.

  „To byl ale hroznej masakr“, přeruší žena ranní ticho a její hlas se rozletí jídelnou jako siréna ohlašující konec světa. To, že po desetiletích spolužití do mě vidí, jak do hubený kozy, s tím jsem se už dávno smířil. Že ale dokáže číst moje nejčernější myšlenky je šok. Jen pomalu a ztěžka zvedám pohled od rozmazaných písmenek otevřené knihy a přes její okraj pohlédnu na protilehlou stranu stolu.

  „Co je ti? Co koukáš? Není ti něco, no tak mluv?!“

  „Říkáš M A S A K R“ vypadne ze mne přes spadlou bradu.

  „Jó říkám. Tuhle to ukazovali v televizi. Celá šestá německá armáda tam prej zařvala“ a jako dodatek na vysvětlenou ukáže na knížku, kterou držím v ruce. Rozpačitě  otočím knihu, vždyť ani nevím co čtu. STALINGRAD, je velký rudý titulek na černém  přebalu. Vše se tím vysvětlilo, ale kámen mi ze srdce nespadl. Drolil se a odlupoval ještě aspoň hodinu, tak velký to byl šok.

  Každý nový den odkrojil kousek z mého trápení a můj púvodní vztek trochu otupil své ostří. Dokonce jsem začal být schopen vést svůj vnitřní dialog se zrádcovskou protistranou i trochu věcněji. Dokonce jsem chvílemi i naslouchal. Nevrle, ale naslouchal.

   „To je mi rada, že mám jedenáct pomocníků. Co ty vo ženskejch víš? Jedenáctej nepřipadá v úvahu, jsou totiž takový, který si na mapě svýho těla bílá místa hájí a slyšel si někdy něco vo tom, že u některých bývá  jejich G-bod plovoucí?“

  ,,No a co takhle  zkusit modrou pilulku“ nevzdává se protistrana.

   „Ty si se zbláznil. Je na předpis. Moje obvoďačka, ženská v nejlepších letech a já jí budu vykládat, že jsem impotent.“

  Za nějaký čas se ale situace hnula. Láďa, můj kamarád, a taky trochu důvěrník, mi se spikleneckým úšklebkem podává lékové tablíčko, v jehož průhledném prolisu chrastí modrá pilulka.

  ,,Hele vole, jen to musíš pořádně načasovat. Dej tomu aspoň hoďku. Já to spolknul až u Věrky (jeho milenka) a odjíždel jsem od ní s velkou vostudou. Dlouho jsem ale na farmacienty nenadával, protože než jsem dojel domů, začal jsem si řadící páku plést s pinďourem.. Jó a né, abys to vyhodil, stálo to fůru peněz“

  ,,No tak já ti to zaplatím.“ nabízím kamarádovi.

  ,,Ne né, mně už je to na pendrek. Doma to potom vodnesla stará, která si stěžovala, že to nebylo milování, ale bušení na vrata. A to vůbec nebyl konec. Asi za čtvrt hodiny se mi zbláznila hercna. Tep jako šicí stroj při plným výkonu. Nevim jak by to dopadlo, kdyby mi manželka nedávala obklady na hruď, neotírala orosené čelo a nevlhčila sucho v hubě. Né, né, pro mě to není, zkus to ty, ty máš hercnu v cajku.“ spiklenecky na mě mrknul a varovně zvedl prst.

   ,,Bacha ale, musíš to dobře načasovat!“

   Pilulku jsem schoval do stavebního archivu v pracovně, ale nezapomněl jsem na ni. Svoji šanci jsem vycítil poté, co jsme na horní zahradě porazili vysoký modřín. Já z dlouhého žebříku odřezával strom po částech, manželka v hloubce pode mnou větve odtahovala, krátila a stále nabádala k opatrnosti. Moje ego, leptané už několik týdnů kyselinou kyselých starostí, posílila moje ješitnost.

  ,,Seš odvážnej a taky šikovnej. Když si vezmeš pilulku, budeš zase komplet.“

  Večer doma proběhl v dobré náladě, vyvolané pocitem dobře odvedené práce. Ve sprcháči jsem byl při hygieně pečlivější než obvykle. Ani s deodoranty jsem nešetřil. Poté, co jsem spolkl tu modrou šanci, natáhl ještě kuchyňský budík nadoraz. Až zazvoní, zatroubím do útoku. A protože mám hodinu čas, natáhnu se spokojeně v ložnici před puštěnou televizi.

  ,,Nechal jsi puštěný čerpadlo nebo něco v dílně dobíjíš?“ budí spáče manželka.

  ,,Co, co, proč?“

  ,,No že ti zazvonil v kuchyni budík.“ Pomalu mi dochází, o co jde.

  ,,Ne né, dobrý.“ obracím se na bok a ještě než mě opět překryje závoj sladkého, spánku, zahudrám si na adresu farmaceutického průmyslu.

  ,,Mastičkáři, podvodníci.“

  Hluboko uprostřed noci se probouzím. Na nohy mě staví pocit podobný přehuštěné pneumatice. V předklonu shlédnu a v matném světle pouliční lampy jasně vidím, že pyžamové kraťasy dostaly tvar vyšponovaného cirkusového stanu. Pod světlem kuchyňské linky nadzvedám okraj pyžamového šapita. Plaše, jen po očku s odkloněnou hlavou, jako bych se bál, že to bouchne, nahlížím pod lem.

  ,,Ty vole, to je bomba - stáří se odkládá. Mně se tady nebude nikdo smát a ani uculovat.“ Protože nejsme eroticky naladěnej a protože ten pohled mi jako vítězství stačí, rozhodnu se, že to rozchodím. Bloudím po domě, vyjdu do patra a nic. Po chvíli mi dochází, že téhle pilulce je úplně fuk, v jakém je člověk rozpoložení, kolik je hodin a ohledy, zda-li se to právě hodí, či ne. Mé rozcházení mě zavede do ložnice. Stojím nad spící ženou a zase ta mužská ješitnost.

  ,,Tak se aspoň pochlub.“

  ,,No moh bych, ale né, to je blbý.“

  Přesto zatřesu manželčiným ramenem, aby se aspoň koukla. Probudí se a chvilku nechápavě kouká na mlčící postavu u její postele.

  ,,Co je? Je ti něco?“ a sedá si na postel. Protože slova jsou zbytečná, gestem otevřené dlaně ukážu na šapito.

  ,,No to je teda fór. Ve tři hodiny v noci vyrábíš legraci, který se mám jako zasmát?“ naštvaně se obrací na bok, ke mně zády a posílá mě ke všem čertům.

  ,,Seš zralej na psychouše, vyhoď si tu vycpávku z trenek a di spát.“

  ,,To neni vycpávka, to je příroda.“ brání se rytíř, který právě našel své ztracené kopí.

  „Ježišmarjá vážně, no jo fakt. Nic nedělej, tady si lehni, hlavně klid“ reaguje žena nečekaně.

  „No já na tom netrvám, ale když jinak nedáš“ poslušně plním příkaz, blaženě přivírám oči a z uzdy pouštím chlípné představy. To ale netrvá dlouho. Erotické ladění mizí ve chvíli, kdy cítím, že mi manželka něco navlíká na pravou paži.

  „Co to děláš, snad mi nechceš měřit tlak?“

  „Uklidni se, hlavně klid. Dneska jsi si při tom kácení modřínu pořádně dal do těla, už večer jsi mi připadal hodně přetaženej“.

  Nechápavě na ní civím, jak to všechno souvisí s dokonalým účinkem modré pilulky?

  „No moc nekoukej, mužský tělo v mezní situaci reaguje pudově, za to se nemusíš stydět. Určitě jsi slyšel o tom, že se chlap v posledním tažení instinktivně pokusí o zachování rodu. Tlak i tep máš v pořádku, snad to bude dobrý“ konstatuje samaritánka, ale než mi z ruky sejme rukáv tlakoměru, varovně zvedne prst.

  „Už nejsi žádnej mladík, nemůžeš tyhle signály ignorovat!“.

  Příští dny jsem doma přiznal barvu, osmělil se u své doktorky a již delší dobu blahořečím chemickému průmyslu. Možná, že mnohý z trpělivců, který vydržel nad mými řádky se ušklíbne „Dědku, jseš v riti, co“. Ale né, vůbec né. Přiznávám, příběh jsem psal, snad pro autentičnost, v první osobě, ale ne o sobě. Přesto mu můžete věřit. Ten příběh je pravdivý. Vyprávěl mi ho u nás v hospodě mezi mariašem, s doutníkem v hubě, T. Texas Taylor.