„Tolko o adin chuj bolše,……

     …….budět naša železnaja daroga. Tak skazal Báťuška car a tak býlo náda zdělat“, odpověděl mi Sergej na otázku, proč mají jiný rozchod kolejí než většina Evropy.

     „Děláš si srandu“, nevěřícně vrtím hlavou nad netechnickou informací Ukrajince, který už asi tři měsíce pracuje u naší firmy.

     „Nět, eto seriozna a eto nět vsjo. Padaždi (počkej) Zdenek, my Rusi takyje duraci, no zděs smatri“ a začal prstem něco rýsovat na plochu palubní desky naší firemní Avie. Nasliněný prst zanechal v prachu desky nepodařenou přímku v polovině přerušenou dvěma výraznými oblouky. Nečekal ani na můj nechápavý pohled a hned vysvětlil. Při stavbě železniční trasy mezi dvěma velkými městy ruské říše, snad Moskva - Petrohrad, car narýsoval přímku. Protože mu přes okraj pravítka přesahovaly konečky dvou prstů, vznikly na linii dva oblouky.

     „Tak skazal Báťuška a tak bůdět“, dodal s hořkým úsměvem Sergej.

     Samozřejmě, že jsem tuto rybářskou latinu psanou azbukou nepřijal, ale kolega byl neoblomný.

     „No, smatri na kartu, izviní,  po vášom mápu a ty uvídiš“.

     Čas vyhrazený pro svačinu dvou stavebních dělníků se chýlil ke konci. Snad pro odlehčení jsem se ještě stačil zeptat, proč si Rusáci, když chtějí zachlastat, cvrnkají na krk?

     Da, eto intěresnyj vapros, je tibě skážu- slušaj.

     A tak jsem se dozvěděl, že kdysi před slavnostním otevřením velkého chrámu, udeřil blesk do kříže na jeho nejvyšší kopuli. Úder to byl tak mohutný, že symbol pravoslaví zůstal jaksi hýčmo. Na stavbu lešení už bylo pozdě a tak car vyhlásil, snad po celé Rusi, že ten kdo kříž narovná, dostane to, co si bude přát. Přihlásil se jeden prostý mužík. Musel být velice zdatný ve výškových pracích, vezmeme-li v potaz záludnost tvaru cibulových dominant ruských chrámů. Poté, co kříž narovnal, stanul před carem i se svým přáním.

     „Vaše Nejvyšší Blahorodí, přál bych si, kamkoliv přijdu, pít na Váš účet. Ne, nechci žádnou bumážku, ale prosím udělejte mi tady na krk Vaší carskou značku, tu neztratím a ani mi ji nikdo neukradne“ požádal lišácky mužík a tak se i stalo. Není pochyb, že každý hospodský, nálevník i krčmář hosta cvrnkajícího ukazováčkem na krk rád obsloužil, neboť věděl, že útratu platí car.

     Sergej Sapliženko byl ukrajinský Rus od někud od Oděsy. Měl středoškolské vzdělání a před rozpadem Sajůzu dělal zásobovače v průmyslovém podniku. Svojí kancelář se služební Volhou musel u naší firmy vyměnit za krumpáč, lopatu a zednickou lžíci. Vedení se k němu chovalo slušně, jeho mzda byla stejná jako u ostatních, žil skromně a šetřil. Po devíti měsících, před Vánocemi,prý proto, aby ho na hranicích neokradli, poslal peníze bankovním převodem do Oděsy a těšil se domů.

     „Co ti manželka uvaří na přivítanou?“, ptám se a čekám, jaký ekvivalent mají Rusáci k vepřu knedlu nebo naší svíčkové. „Cože boršč, polívku, to nemyslíš vážně?“

     „Da poljívečku, samuju speciálnuju“, s úsměvem zdobeným zlatou korunkou, přitakal patriot ruské gastronomie.

     Asi týden po Novém roce se Sergej vrátil. Byl jako vyměněný. Moc nemluvil, uhýbal  pohledem a na naše opatrné otázky měl jen to svoje „vsjó charašo“. Lidsky mi ho bylo líto. Dvaačtyřicetiletý chlap v dálavách mající ženu, dvě náctileté děti a na venkově žijící mámu v pokročilém věku. Z pohledu mého pracovního zařazení jsem ale nemohl mlčet k práci, kterou začal flinkat.

     „Seber se Sergeji, takhle by to nešlo.“

     „Da, ja panimaju, vsjo budět charašo“, stále opakoval, ale k ničemu to nevedlo. Až jednou. Něco jsem si zapomněl v kanceláři a tak jsem se nečekaně v podvečer vrátil na provozovnu. To, že tam byl Sergej, bylo v pořádku. S vedením měl domluveno, že po práci za nějaký peníz na přilepšenou ještě  uklidí. Ale neuklízel. Seděl v dílně pod rozsvícenou lampou u ponku, na kterém měl rozpitou flašku kořalky. Stoupám po schodech do patra a jen nekonfliktně prohodím, že zítra je taky den. Parta chlapů naší firmy, dílem ze Sergejovi tajuplnosti, dílem z chlapské logiky vydedukovala, že Serjožkovi zahejbá stará. Na chvíli se zamyslím nad otevřenou zásuvkou stolu, ne na toto téma nebudu dělat „vrbu“. Trvalo by to nekonečně a drmolení, jaký jsou ženský mrchy ještě nikdy nic nevyřešilo.

     „Padaždi Zdenek“, zastavilo mě mezi dveřmi při odchodu. „Sadís pažalsta“, zve mě k ponku a utírá rukávem montérek dílenskou sesli.

     Z vodopádu jeho slov se valí vztek. Vláda nevládne, ti nahoře kradou a kradou i ti dole. Kdo nechce nebo nemůže krást, tak chlastá a zbytek chodí do kostela pro rozhřešení k důstojnému popovi. Stejný pop pak po kázání zhusta usedá u stolů místní smetánky v jejich palácích a pod křišťálovými lustry si cpe břich z přeplněných stolů.

     „Cože, ty si před dveře bytu instaloval mříž? Jak ta chodba v paneláku musí vypadat, dyť to musí bejt jak ve vězení“, nechápavě vrtím hlavou.

     „Normálna, náda se zaščišťat, celaja Ukrajina jesť  balšaja ťjurma“, rezignovaně rozhodí ruce, ale než se nadechne k dalšímu výbuchu nasranosti, brzdím jej námitkou.

     „Sergeji, otázka nezní co s Ukrajinou, s tím neuděláš nic. Otázka zní, co uděláš se sebou“.

     „Něznáju“, vydechl těžce a svůj pohled přilepil na vysoký strop dílny, který byl stejně tak ušmudlaný, jako jeho budoucnost.

     „Prodej tam co se prodat dá, sežeň si tu byt, přivez rodinu a začni od píky. Nemá cenu lepit majetek, co se potápí do sraček. Lepší je začít znova na pevném základu. Žena i děti to nebudou mít lehký, ale zvyknou si a věř, tvoje vnoučata budou děkovat Bohu, že jejich děda našel tolik odvahy. Jo a ještě něco, je to jen rada, tak na mě nekoukej jako bych tu vyřkl ten nejpřísnější ortel“.

     Uběhlo patnáct let. Já si v jedné z lepších pražských restauracích u dejvického „Kulaťáku“ na WC myji ruce vedle nějakého tlusťocha. Celkem banální situace, kdybych periferně nevnímal, že si mě soused u umyvadla prohlíží.

     „Zdének, nů Zdének, ty ňevzpomínaš“, do široka se na mě usmívá kulatá tvář, kterou nepoznávám. Jen ruský přízvuk mě posouvá správným směrem.

     „Sergej“ vysoukám ze sebe nejistě. Srdečnost Rusů je nejen známá, ale i nakažlivá. A tak dva dědkové spontánně se zdravící a objímající v předsíňce toalety mohou blbě vypadat jen z pohledů českých sucharů.

     „Promiň Sergeji, už nebydlím v Praze. Dnes jsem tu měl posezení s kamarády, které už skončilo a moje žena v autě, mezi Berounem a Prahou, tu bude každou chvíli“, upřímně zalituji časového tlaku.

     „Ano, všechno sem na Ukrajině nechal. Dcera tady vystudovala a už jsem taky dědeček. Se synem podnikáme v pracech, který vy Češi nechcete dělat“, v rychlosti shrnul.

     Že se mu nedaří špatně bylo poznat. Na nose brýle s moderníma obroučkama, z jeho úsměvu zmizela zlatá korunka, oblečení v eurostandardu. Příjemně mě překvapilo, že se zeptal, co já- zdraví, rodina, děti a vnoučata. Nemohli jsme také minout krvavé událostí na Ukrajině.

     „To je tak, Zdenek. Ukrajina chcípá a už se slítávají mrchožrouti. Nu a kaněc kancov, Amerikánci i Rasíja mají supy ve znaku“.

     „Sergeji, už musím jít nebo mě žena zabije, ale něco ti řeknu, ten ruskej sup se mi zdá přeci jenom o dost hladovější“.