Neuvěřitelný příběh

     V druhé polovině osmdesátých let minulého století jsem se rozhodl požádat svůj socialistický stát o umožnění vycestovat do kapitalistické ciziny, konkrétně do Rakouska. Tehdy mezi svazarmovskými potápěči, pár fotek zpopularizovalo jezera kolem Hallstattu tak, že i já tu nádheru chtěl vidět. Geograficky za humny, geopoliticky skoro až na konci světa. O tom jsem se měl záhy přesvědčit. Šel jsem tedy na pasové oddělení, protože mi bylo sděleno, že můj pas funguje pouze v socialistickém sektoru a není-li opatřen „výjezdní doložkou pro konkrétní cestu k imperialistům, tak prostě neplatí. Formulář, který jsem obdržel na pasovém úřadu měl mimo jiné dvě kolonky, u kterých muselo mít kladné stanovisko a to od vojenské správy a zaměstnavatele. Navíc i potvrzení od banky, že mě vybaví valutami.

     V bance jsem vyplnil žádost, vrátil na přepážce a věřil, že až mi přijde poštou vyrozumění, bude kladné, což nebylo samozřejmostí. K optimismu jsem měl důvod, neboť jsem ve svých čtyřiceti letech žádal poprvé a navíc částka ve valutách na dva dny nemohla ohrozit naše devizové hospodářství.

     Na vojenské správě se to ale trochu zadrhlo, až mi zatrnulo. Mladý poručík v uniformě si vytáhl z jednoho z četných šuplíků kartotéky mojí složku, chvíli ji četl a začal si mnout bradu.

     „Soudruhu desátníku“, oslovil mě komisně. „Vy jste sloužil u raketového útvaru, tady musíme být opatrnější, jistě chápete“.

     „No, chápu soudruhu nadporučíku“, přidal jsem mu jednu hvězdu na hodnosti, abych si ho trochu naklonil, „ale prosím vezměte v potaz, že je to záležitost stará dvacet let.

     Z otevřených dveří vedlejší kanceláře, kam ostražitý důstojník odskočil ke konzultaci, se linulo jen zlověstné ticho, než mi svitla jiskřička naděje.

     „Ale jó, tak mu to dej, dyť ten útvar je už i zrušenej“.

     „Soudruhu podplukovníku, nechce se mi věřit, že bychom rušili takový útvary“.

     „No, tak dobře, nezrušili, ale přestěhovali ho na ztracenou vartu někam k Sázavě“, ukončil hovor trochu otráveně nadřízený.

     „My vás tam tedy pustíme“, blahosklonně pronesl lampasáček, poté co se vrátil od svého velitele a jen co našel potřebná razítka. „Tady je vaše žádost a tady manuál, jak se tam máte chovat. Jo a před odjezdem jste povinen svojí vojenskou knížku uložit k nám do úschovy, my vám na to dáme potvrzení, bez kterýho by vás soudruzi na hranici nemohli pustit dál“.

     V zaměstnání jsem formulář odnesl do kanceláře vedoucího provozovny a požádal o souhlasné razítko. U podniku jsem pracoval přes patnáct let a snad proto mě překvapilo, když se sekretářka od vedoucího vrátila bez formuláře a tedy i bez štemplu. Prý koncem týdne se mám zastavit. Za tři dny jsem na place míjel šéfa naší buňky revolučních odborů, který mi s úsměvem sdělil, že mi to tedy dali.

     „Co ste mi dali? Nic ste mi nedali a ani sem o nic nežádal. To razítko po vás chtěl pasovej ouřad, já dělám jen pošťáka“, říkám trochu podrážděně. Malý projev mého vděku přečetl jako neúctu k jeho autoritě, potažmo k jeho soudruhům z výboru a hned zatroubil do útoku.

     „No tak moment, to není vůbec samozřejmost. My se totiž za tebe zaručujem a můžu ti říct, jen tak mezi náma, že to tam i zaskřípalo. Neangažuješ se, nechodíš na schůze brigády socialistický práce a pokladník si stěžoval, že na fond solidaridy pro Angolu si nedal ani floka“.

     Nemá cenu psát dál, kdo totáč neprožil, nevěří. I já, po třiceti letech s tím mám problém.

     Do karavanu, který si z pekařský  Avie upravil jeden z nás šesti potápěčů, jsme celkem vše pohodlně poskládali a z noční Prahy vyrazili jižním směrem. Pekařská dodávka, byť dobře poštelovaná, jak se majitel nezapomněl pochlubit, není žádný turbo a cesta na hranici se nekonečně vlekla. Trochu oživení přinesl silný déšť. Zatímco se s ním za čelním sklem vrzavě praly stěrače, my v interiéru lítali s hrníčky a chytali kapající vodu se stropu. Situaci, mírně připomínající film Zkáza ponorky U-571, přerušilo mávající červené světlo před naším U- bootem. Zprvu to vypadalo, že v deštivé tmě nás zastavuje zbloudilý mnich v dlouhé černé sutaně s kapucí.

     „Klídek, to je předsunutá hlídka, prostě vojáček v  pláštěnce, co nás hned pustí dál, pak v budce zatočí klikou polního telefonu a dá echo na vostrou hranici“, vysvětlil jeden ze zkušenějších z nás. Na čáře to proběhlo rychle. Paradoxně snad i proto, že celníkům vadila kapající voda na jejich uniformy a klekat si do louží na podlaze při kontrole bagáže pod lůžky, se jim asi taky nechtělo. Určitě jsem na jiných hranicích pocítil silněji nepříjemný pocit z arogance moci státních úředníků, co ale se mnou otřáslo, byla mohutnost hraniční závory. Od ní do stran vybíhaly a mizely ve tmě linie betonových jehlanů. Tak tady by neprojel ani tank. Silně jsem pocítil zahanbení, které jen pomalu ředila milosrdná únava.

     A nyní ten neuvěřitelný příběh, slíbený v nadpisu a omluvu za dlouhý úvod, kde písmenka do vět naskakovala spontánně, zatímco já jen nevěřícně kroutil hlavou a ne a ne je zastavit.

     Asi půl roku po Rakousku sedím v parku na lavičce před gymnáziem, kde čekám na dceru. Je právě období maturit a tak sleduji cvrkot svátečně oblečených studentů se stejným zájmem jako starší paní na druhém kraji lavičky.

     „Zkouška z dospělosti, já jí skládala v třiatřicátým“, zabloudila nahlas do vzpomínek lavičková sousedka, které si až teď lépe všimnu. Paní z jiné doby, soudím už podle kloboučku s krátkou síťkou a bílých rukaviček spočívajících přes dlaně na tenké hůlce. „Budeš-li mít vyznamenání, vezmu tě do Paříže“, slíbil otec a taky to splnil. Odpoledne už jsme seděli ve vlaku a příští den, sice trochu opožděně, jsme  snídali v jednom z pařížských hotelů. No, něco úžasnýho, mladý muži, přála bych to všem těm mladejm tady“.

     „Počkejte vážená paní, já vám to rád věřím, jenom mi to nějak časově nevychází. Chápejte, vy se v poledne pochlubíte otci vysvědčením premiantky a za dvě hodiny už sedíte ve vlaku do Paříže. Připouštím, že jste k vycestování asi nepotřebovala souhlas školy a váš otec nějakou uliční organizaci, ale co výjezdní doložka a devizový příslib. Mám snad věřit tomu, že váš táta cestou na nádraží jen tak zaběhl do banky, kde mu vysázeli za naše kačky franky?“

     „Ale hochu, do žádný banky běžet nemusel, protože v každým větším hotelu v Paříži jste mohl korunami platit. Česká koruna byla respektovaná měna, to jen bolševik z ní udělal lágrovou poukázku“. Opřela se o hůlku, energicky se postavila asi v pohoršení nad mojí zabedněností, ale než vykročila, zamířila hůlkou do husté koruny kaštanu. Mířila ale výš, jak jsem záhy pochopil.

     „Každý den se, mladý muži, modlím k Pánu Bohu, aby s tímhle zlořádem zatočil. Cítím v kostech, že i Všemohoucí už toho taky má plný zuby. No, nevrťte hlavou, však si vzpomenete“, otočila se a beze slova odešla.

     V době Sametové revoluce, jsem jí v duchu musel přiznat, že její kosti nelhaly a dodatečně poděkovat za její, pro mě tehdy, neuvěřitelný příběh.