Dříve auta děti nepřejížděla, úchylové nebyli a v bazénech jim nehrozilo utopení
Psal se rok 1955. Bylo po populární Spartakiádě a léto jak má být. Tehdy mně připadalo, že většina dětí chodila ve spartakiádních úborech. Holky v modrých kaťátkách a žlutých tričkách, kluci v bílých tílkách s červenýma trenýrkama. Jo, přesně takové trencle, jaké občas visí nad Pražským hradem, jenže tehdy ty naše měli vzadu kapsu pro pár drobných na pamlsky.
Dnes je to nepředstavitelná situace. Parta dětí táhnoucí sluncem rozpálenou periferií naprosto bez dozoru. Nejstaršímu bylo devět a v zadu Láďa Havlík nechodil snad ještě ani do školy. Směr asi osmičlenného zdivočelého stáda valícího se jen tak volně bez otěží byl koupaliště u Veselíka. A to bylo sakra daleko.
Systémem hejna vrabců, do kterých se střelí, jsme přeběhli Kladenskou (Evropská) v místech, kde končila pražská páteřní tramvajová linka číslo jedenáct a kde to díky cestujícím a tramvajákům žilo. Byly tam dva kiosky, které na malou chvíli přibrzdily naše těšení na koupaldo. Na pultu jednoho z nich nás přitahovala jak magnet špendlíky, velká skleněná koule plná barevných cukrových špalků. Koupit jsme si je nemohli, to snad až se budeme vracet a zbudou-li nám nějaké drobné, ale pokochat se pohledem, to jsme museli.
Po dlouhém schodišti jsme sjeli do údolí Divoké Šárky do hluboké soutěsky mezi skalami. Tou klikatou cestou podél potoka se parta uličního potěru valila skotačivě. Nálada byla výborná. Na čubčení, jak jsme tehdy koupání říkali, jsme se těšili.
U pokladny zakoupené lístky o pár metrů dál kontroloval samotný šéf, pan Veselík. Byl to pěknej chlap, vypadal jak Gregory Peck, ale to nebylo to co nás, malé pitomce, na něm z počátku zaujalo. Divně mluvil, jakoby mumlal a u toho ještě lámavě drmolil rukama. Spontánně jsme kolem něho udělali zvědavý kroužek a se spadlými bradami na něj tázavě čučeli asi tak, jako nedávno můj pes na líbající se dvojici. To bylo opravdu jen ze začátku, než nám naše mámy vysvětlily, že pan Veselík je hluchoněmý, dnes by řekly neslyšící.
Koupání bez dozoru dospělých bylo hodně svobodné a z vody jsme vylézali až ve fialovém stavu. Jen, co jsme zabalení do dek a ručníků nasáli trochu tepla, okamžitě a s nedočkavostí jsme ho šli odevzdat do chladné vody bazénu. A tak to šlo stále dokola, než se přihlásil hlad. Krajíce rozpučelé roztátým máslem, které nám naše mámy přibalily do síťovek, ale vypadaly nevábně. Když zbyly nějaké drobné ze vstupného, řešení jsme měli. S jektajícími zuby jsme si vystáli frontu u bufáče, kde prodávali za dvacet háků (haléřů) nesmírnou dobrotu – chleba s hořčicí. Dodnes mi tečou sliny, když si na to vzpomenu.
Cesta zpátky už tak vesele neprobíhala. Všechnu energii jsme nechali v bazénech pana Veselíka a na dlouhou cestu domů nám jí moc nezbylo. I pohádat jsme se dokázali třeba o tom, kdo ponese síťovky s mokrýma dekama. Krize vrcholila na výstupu po nekonečném schodišti, které končilo skoro až u smyčky tramvaje. Na těch schodech smrti se naše kolona totálně rozpadla. Zcukla se zase nahoře u velké skleněné koule plné sladkých špalků. Pak už to domů byl asi kiláček, který jsme nějak docaprtali.
V nadpisu jsem nebyl úplně přesný, protože jsme i my tam na pražské periférii, jednoho úchyláčka měli. Byl to švec, a když nás vír našeho pouličního řádění zanesl před jeho dílničku, nechal řemeslo řemeslem. Vylezl ven a chytal kolem běžící holky a sahal jim pod jejich žlutá spartakiádní trička. Já tomu moc nerozuměl, jen se mi to zdálo takový nějaký divný. Máma mi to vysvětlila.
„Švec je prasák a Maruna, ať se mu vyhejbá,“ řekla a tím to skončilo. Ze sousedovic Maruny vyrostla krásná ženská a tak je to dnes už jen vzpomínka k pousmání. Jedno mi, přesto ani po létech, nejde do hlavy. Co tam ten švícko pod těmi žlutými spartakiádními tričky hledal, vždyť ty malé uličnice měly tehdy hrudníčky úplně stejné jako my kluci.
Zdeněk Kloboučník
„Ale dědo, kurva se neříká,...
...máš tu vnučky tak se ovládej, co z těch holek potom má vyrůst“, opře se do mě manželka pro moje prostořeké zaklení. Do nastalého ticha se po špičkách ozve odvážnější z potomků.
Zdeněk Kloboučník
I moje generace měla svoje důchodce
Žádná trága, bylo to normálka, tak proč je to dnes trochu jinak? Já si fakt nevzpomínám, že my, co jsme tehdy chodili hákovat, nadávali na ty, co měli odhákováno a užívali si důchod.
Zdeněk Kloboučník
Cikáni a gádžové
Nedávno na Interview TV24 byl hostem pan Patrik Banga. Bezesporu člověk s velkým renomé. V jednom mě ale překvapil, když na konstatování redaktora, že většinová společnost spíš straní Ukrajincům snad proto, že oni pracují?
Zdeněk Kloboučník
Pan prezident
Pan prezident se chová opatrně a diplomaticky. Tady připusťme, že asi musí, chce-li být hlavou nás všech. Přesto se někomu může zdát, že je to chvílemi jak u chytrý Horákyně, co dokázala bejt nahá i voblečená.
Zdeněk Kloboučník
Casanovou na starý kolena
Umění balit holky se v partě kluků a později chlapů, už od puberty vždycky cenilo. Kdo to uměl, stál na vyšším šprinclíku hierarchistických štaflí začínajících mistrů světa.
Zdeněk Kloboučník
Zalezte do kouta a šoupejte nohama
To údajně řekla paní Pekarová Adamová na adresu opozice. Možná se věřilo, že tento arogantní výrok šéfky dolní komory vyšumí tak, jak časem získá zkušenosti z vrcholný politiky.
Zdeněk Kloboučník
Programová archeologie naší telky
Ne, vůbec jí nechci kárat a přiznávám, že na některý ty vykopávky kouknu rád. Určitě tím, že mě to vrací do mladých let.
Zdeněk Kloboučník
Proč by nemohl bejt generál hlavou státu?
Dyť už to tu bylo a přiznejme si, že vojenskej mundůr sluší každýmu. Může to bejt třeba úplnej pitomec, ale uniforma dokáže divy. Třeba takovej armádní generál Čepička, v podstatě šedá ouřednická myš, ale věděl jak na to.
Zdeněk Kloboučník
Vobvazujte se štípkové kvítkové, příde na vás mráz, poseká vás
Na Chodsku na Štědrý den dopoledne byl takový zvyk, obvazovat kmeny ovocných stromů provázkem. K tomu patřil popěvek, nebo spíše říkanka uvedená v nadpisu.
Zdeněk Kloboučník
Pane Volodymyre
Pane Volodymyre, možná vyhrajete válku, a já vám to přeju, ale v některých oblastech prohrajete mír.
Zdeněk Kloboučník
Prázdnin se nebojíme, máme přeci babi
Prarodičem, tedy dědou, jsem už 27 let. Potěr pomalu dorůstá, mohu se tedy ohlédnout. Na začátek téhle role si přesně pamatuju. Kamerou natáčím miminko v peřince.
Zdeněk Kloboučník
To by se musel stát zázrak, aby Ukrajina Rusy vyhnala
To zaznělo od Jiřího Čunka, který je známý tím, že dokáže nahlas říct i to, co se zrovna moc nenosí. Něco v tom smyslu začíná rezonovat i mezi mocnými na Západě, že totiž by Ukrajina měla začít jednat.
Zdeněk Kloboučník
„Hele, dva chlapi a voni se držej za ruce“,...
...špitnu k manželce, když spěcháme přes náměstí do banky. „Co je na tom špatnýho, že se dva mají rádi“, nečekaně odsekne žena. „Podívej se kolem, kolik dvojic to dnes dokáže.
Zdeněk Kloboučník
Zavři už konečně tu svojí nevymáchanou klávesnici
Někdy mi takový apel přímo křičí zpoza diskuzních řádků pod blogem. Možná míváte i vy podobný pocit, že se snad chvílemi nacházíme na pavlači nebo v šenku čtvrtý cenový.
Zdeněk Kloboučník
Brusel je nahej
Když vám někdo nabídne, že si na vás půjčí balík, a ty vaše prachy, až to zúřaduje, vám potom bude posílat s instrukcí, co si máte koupit, pošlete ho okamžitě ke všem čertům.
Zdeněk Kloboučník
Vašku, nechoď s pány na led, měli si říct Piráti
Tak oni si na to trochu i majzla dali. No asi jo, když do party, byť zváni, nechtěli jít s těmi echt provařenými (ODS, KDU a Topka). Ale podcenili Starosty.
Zdeněk Kloboučník
Někteří hrdinové umírají dvakrát (Emil Zátopek, legenda bez charakteru)
Většinu z nás životem provázejí vzory, které si svobodně volíme. Hrdinové našeho dětství byli z počátku bojovníci. Rytíř Bajaja, ruský bohatýr Muromec a s nimi mnoho dalších, co časem museli uvolnit místo nově příchozím.
Zdeněk Kloboučník
„Jednou nebudeš vědět co s prachama,“ zašeptala sudička do kolíbky, a tak se i stalo
Možná to tak nějak bylo, když se v prosté chodské chalupě pod Haltravou v roce 1911 narodila moje teta Eliška.
Zdeněk Kloboučník
Seriál Černí baroni jako recyklát
„Chybí příběhy, tak se občas točí i to, co už bylo natočeno,“ konstatoval u Karla Šípa film. kaskadér pozvaný do pořadu Všechnopárty.
Zdeněk Kloboučník
Ty atomky nejsou Rusů, pane Havlíčku, ty jsou naše
To řekl v Událostech poslanec Jurečka a já jen přikývnul. Ano, naše JE jsou naším majetkem a obsluhuje je už druhá generace českých techniků a myslím, že na výbornou.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |