Můj děda byl v pevnosti na hranicích a stažení do smrti cítil jako křivdu. Možná mohl zemřít hrdinnou smrtí a já bych dneska nebyla.... Jako mnozí jiní i Karlův most. Vám karma

Já bych třeba také nebyl, ale místo nás by byl někdo jiný.

Ono to sebevědomí, které jste zmínil nakonec, s tím docela souvisí. I prohraný boj má svůj smysl. Ale historii nepředěláme.

Ten boj prohraný nebyl. Trval šest let a skončil vítězně

Chtěl bych autora mírně poopravit hned v úvodu. Nešlo tehdy o rok 1939, ale o 1938! To onen školník nemohl tak vyslovit, protože už před březnem 1939 Beneš v ČSR nebyl, byl v emigraci. Bavit se zde k otázce, zda mělo smysl r.1938 se bránit a nevydat Sudety Berlínu, je téma na delší dobu. Ovšem připomenul jste Poláky. A k tomuto chci dodat, že bylo obrovskou chybou r.1919 i chování T.G.M., Beneše, socdem a nársoc koaliční vlády v Praze k Polákům. Na Varšavu se hledělo z patra, jako na někoho méně rovného. Tehdy našinci měli veliké oči a chtěli přidružit k republice nejen německé Kladsko, ale i celé Těšínsko až po Bielsko-Biala. Přitom na naši straně Olzy (tak se jmenovala řeka i u nás až do r.1946), bylo 90% příhraničních obcí s tříčtvrtinovou většinou občanů polské národnosti. My jsme díky Francouzům jim odebrali tu část k Olši i s tamními občany jen pro umožnění železničního spojení Ostravska přes Těšín se Slovenskem do Čadce. V tu dobu Varšava řešila vážnější situaci na východě, kde se i bojovně zřizovala hranice jejich země. Těšínsko bylo podružná věc. Nejhůře jsme se k nim zachovali na jaře a v létě 1920, kdy jsme jim zbrzdili vlaky jimi zakoupené a zaplacené munice a zbraní z přebytku zbrojního materiálu Škody Plzeň. V tu dobu Moskva se hrnula na Varšavu a vlaky stály od Olomouce až do Bohumína. Až po zázračné porážce Tuchačevského u Varšavy v srpnu 1920 se celá řada vlaků rozjela do Polska. Tehdy našinci podporovali Moskvu! No nemá cenu to rozvíjet dál. Chybovali jsme i dalších letech my

Největší plýtvání časem je snažit se opravit minulost

Ve svých řádcích jsem se nechtěl opravit minulost, spíše možná pochopit. Díky za zastavení.

Ze Hradcana a Karluv most mame MY, a muzem se tam prochazet MY, bychom meli podekovat tem mrtvym ruskym vojakum. A neprelakovavat hloupe jejich tanky. A mozna take americke materialni pomoci Rusku. Ale zivot je daleko vic.

Moje babi (*1922), to viděla jinak. Vyprávěla o bolesti z toho, že chlapi i kluci chtěli bránit to svoje - Československo... a taky o lidech, které pak viděla přijíždět na vozech s nábytkem, peřinami a dětmi... přesto pak v roce 1944, měla strach o svého dvouletého syna (mého tátu), který kopl do holínky esesáka zpitého pod obraz, když s ním šla dědovi do hospody do džbánku pro pivo... a řekla "Kdyby se tenkrát na hranicích i jinde bojovalo, neměla bych svého Josífka a ani tvého tátu, to si pamatuj."

Nesoudím tu dobu ani lidi. Nikdo z nás neví, jak by jednal "tehdy".

Jano, před Vaší babičkou smekám. Mám odpozorováno, a možná se mnou někteří nebudou souhlasit, že ženský nejdřív přemýšlí a pak mluví, jsou uvážlivější. Mám to načtený ze svýho stopadesátiletýho manželství a přiznávám, že jsem se někdy musel i zastydět. My chlapi si dáme pár paňáků a dem na to. Začneme dumat, až si počítáme vyražený zuby. Díky za zastavení.