Karma

Souhlas, mělo to cosi do sebe. Na ulici a přilehlého parčíku jsem mohla jen do 10 let, pak jsme se odstěhovali do centra města a byl konec. To dvorkové či uliční společenství pak hodně chybělo.

Také jsem uličnice a jako mnoho jiných jsem ještě po té ulici táhla sebou o pět roků mladšího brášku ... a vzpomínám ráda ...

Skvělé!

Díky vám jsem si uvědomil, jak se to vlastně všechno změnilo. My jsme jako děti mohli všude, měli jsme za panelákem sklad materiálu na stavbu železnice, obrovské hromady pražců, dlouhatánské kolejnicové pásy, naskládané na sobě do pěti pater, krásně se po tom běhalo, jen se nesmělo šlápnout do mezery. A měli jsme tam toho ještě mnohem víc. Pak se to všechno ohradilo, nasadily se kamery, alarmy, konec... Sice to chápu, ale nezávidím těm dnešním dětem to organizované bavení se v dětských parčících.

Ano, dvorničení, sklepničení, půdničení, to všechno patřilo do jednoho ranku. Svět nám tehdy byl malej. Díky za doplnění a nakouknutí.

Jsem uličnice a dvornice, dvorničení jsem předala i oběma dětem

Zdeňku, ulice, dvůr a půdy, to bylo naše království, fajn čtení

Jasně, Jitko. Kam se na to hrabou všechny tablety a počítače, jenže vyprávěj to těm mladejm. Díky za přikývnutí a hezkej den.

Hm..jsem již také pamětice...ale mládí bylo moc krásné. Samozřejmě, že jsme dělali lumpárny, ale nesměli jsme ničit, očesávat ovoce jen na jídlo, nelámat stromy, netrhat květiny, chodili jsme střídavě cvičit do Sokola, gymnastiky, a snad za korunový poplatek. A když bylo nutné usměrnit, tak facku nebo na zadek dal i soused a nikdo to neřešil, ve škole byl školník a ten svou metlou také leccos vyřídil. Dnes vidím, jak děti ničí stromy a keře a diví se, že je to "živé"...bez mobilu ani ránu...a když prší tak jsou zavřeni doma. A to je mám díky pejskovi zpacifikované, slovo prosím nesmí chybět ani mně, ale jako babička kořenářka jim ukazuji, kde jsou zrovna žabky či čolek. Vše začíná v rodině - a rodiče mají dluh.