Ta diskuze v televizním pořadu „Máte slovo“ se točila kolem znovuzavedení povinné vojenské služby. V předpokladu je její čtyřměsíční délka, se zaměřením na základní výcvik. Tento návrh, vycházející z armádních kruhů, které, připusťme, nejlépe vědí, kde je bota tlačí, byl v diskusním pořadu tvrdě rozporován většinou mladými oponenty.
Armáda je nemocná jako celá naše státní správa a já jsem poslední, kdo by jí chtěl dělat advokáta. Je ale pravdou, že při masovějším konfliktu, naše vojsko v tomto složení má jen malou šanci na úspěch. Vojančina je zvláštní řemeslo, přesto je to řemeslo. A protože žádný učený z nebe nespadl, i tuto odbornost se ten, kdo jí chce, nebo je povinen dělat, musí naučit. Podle ústavy by to měl umět každý muž v produktivním věku. To, že dnes mladší polovina chlapů viděla samopal maximálně jen v televizi, je vinou impotentního myšlení minulých tvůrců armádní nekoncepce. Jen krátce vzpomenu bývalého náčelníka generálního štábu, který když na něj houkli novináři, že jeho podřízení kradou jak straky, řekl: „Já jsem tankista, ne ekonom.“ To je síla, co.
„To máš kliku, že si se nedostal k blátošlapům,“ povzbudil mě starší kámoš, když jsem se mu svěřil před nástupem na vojnu, že jdu k dělostřelcům. Jak jsem později zjistil, blátošlapové, tedy pěšáci, oficiálně nazývaní motostřelci, velkou prestiž v našem khaki vnímání neměli. Neprávem však. Pěchota je základem každé bojeschopné armády. Všechny ostatní armádní složky jsou více nebo méně její podpůrnou silou. Je-li pěchota slabá, je slabá celá armáda. Za první světové války se říkalo, že infanteristé, tedy pěšáci, byli žrádlem pro děla. Ano a nebylo tomu ani jinak v té druhé. Prostě nejčastěji umíral voják v poli. A je také doloženo, že první umírali nezkušení nováčkové. Proto je důležité vycvičit z našich nových infanteristů sebevědomé, hrdé bojovníky. Fandím odvážnému nápadu pana ministra, řešit stávající hendikep naší armády. Čtyřměsíční základní vojenský výcvik nikoho nezabije. Myslím, že ho dokonce, může i posílit.
Ještě si dovolím reagovat na chvílemi bouřlivou diskusi v pořadu. Na citovanou skutečnost, že potenciální obránci naší vlasti, neumí ze samopalu ani vystřelit, se politik pan Mach silně ohradil.
„Tak to ne pánové, pozor, já náhodou už ze samopalu střílel“, pochlubil se europoslanec s neskrývanou hrdostí. Takový Zoro mstitel, stojící na střeše kavárny, kde ještě před chvílí ze sebe sypal nezpochybnitelné pravdy, nyní sype olovo ze svého kvéru do nepřátelských řad. Pomíjím fakt, že jeho střelecké umění v globálu eventuelní obrany státu, nic neřeší. Spíše mě šokovala ta argumentační ubohost. Jasně, každý chlap je trochu narcis, ale při vážné diskusi bychom se neměli prohlížet v zrcadle.
„Pane ministře,“ oponovali většinou mladší účastníci pořadu, „my chceme silnou armádu, ale která hájí náš stát a ne, že bojuje někde v Tramtárii. My budeme bojovat, bude-li to třeba, ale za naše ženy a děti a ne za zájmy cizích mocností, jako to dělá armáda dnes.“ Jedna mladá žena dokonce pana Stropnického ujistila, že v případě nutnosti si s hrdostí uniformu obleče a že mu klidně bude tlumočit v centrále NATO. Já bych toto ani nezmiňoval, kdybych necítil, že je v tom něco typického. Mladá odhodlaná dámo, války se nevyhrávají v kancelářích, ale na bojištích a bojuje se tam, kde je nepřítel. Dělali to naši vojáci nad Británií, v Sovětském svazu, v Africe a i jinde na mnohých vzdálených bojištích.
Já z mlhavě nastíněné koncepce laické veřejnosti v hledišti nebyl moc chytrý. Nakonec jsem to pochopil tak, že až bude potřeba, vyhrnou si rukávy a vlítnou na nepřítele. Bojím se, že to bude partyzánština. Nechci jim křivdit. Snad se jim podaří sestavit i pěchotu, ale maximálně tak hvězdnou, kterou jsme s pobavením sledovali v televizní soutěži Superstar. Možná, že si vzpomenete, taky se skládala z nadšených jedinců. Nadšení není špatná věc, ale nejdřív musíme to řemeslo umět.
