…no nekoukejte, vohlídněte se do historie, dřív tolik rozvodů nebylo.“ To jsem si ale dovolil moc a možná, že se to ani nehodilo na setkání široké rodiny v bydlišti našich prarodičů.
Hotelový salónek na chvíli ztichl, ale že se jednalo o to známé ticho před bouří, bylo víc než jisté.
Tomu předcházelo běžné klábosení příbuzných, kteří se tradičně setkávají jednou za rok. Oblíbená témata jako vnoučátka, nemoci, děti, prokládané snímky z tabletů, a zase dokola, děti, zdraví, vnoučata. Poklidný hovorový rytmus přeťal bratranec s novinkou, že se jeho syn znovu rozvádí.
„Proč, vždyť to druhý manželství mu docela klapalo,“ sesypaly se na něj soucitné otazníky.
„Já nevím, prej ho vyhodila vona, že prej s blbcem nebude ztrácet čas.“
A otázky padaly dál – „jak vyhodila, kam pude - no ke mně, to má jít pod most, co děti - to ňák neřeší, takže papa hotel, na jak dlouho – to se taky zatím neřeší.“
Nabízelo se mnoho dalších otázek a možná i rad, ale Pepu už nechtěl nikdo trápit. Chvilku bylo rozpačité ticho, ve kterém se jen těžko hledala milosrdnější témata. To nevydržel brácha, který si dal, snad pro odvahu u baru paňáka, a ozval se.
„Kurňa, jak že ho vyhodila, jak si to představuje hodit ti ho na hlavu. To si, Pepo, nenech líbit. Máš sedum křížků na krku a eště takovejhle outěžek na starý kolena. Dneska si to ty ženský představujou jak Hurvínek válku. Jó, voni už neví co roupama.“
I když si myslím, že by člověk měl občas zabojovat, přesto stejně jako ostatní, i já mlčím. Bratranec Josef je totiž hodnej člověk a tuším, že jeho dobrota mu nedovolí zatroubit do útoku. Těžko hledat vinu, ale někde je chyba. A tak jsem se ozval.
Že za to můžou ženský, jak stálo v nadpisu, jsem záhy odvolal a svedl to na dobu, která jejich emancipací starý řád rozcuchala. A ani toto moje posypání se popelem nepomohlo, a chvíli trvalo, než se ta něžnější část mého příbuzenstva uklidnila a já mohl vylézt z podstolu a osmělit se.
„Já netrvám na tom tradičním, když muži mluví, ženy mlčí, ale nemusíte mě hned mlátit po palici. Posuďte, řeknu jen suchý fakta, který jsem si nedávno sesumíroval. Nechodil jsem daleko, vzal jsem jen naší rodinu.“
„Naše babi s dědou měli šťastný vztah a čtyři děti. Ty prožily První republiku, válku, socialismus, ale manželství nevzdaly. Další generace, ta socialistická, to už jsme my a rozvodovost padesát procent. To jsem si spočítal a na nikoho neukazuju, sám mám máslo na hlavě. Jen kde je ta příčina? Další generace, to jsou naše děti, dnes už po čtyřicítce a tam je to taky půl na půl. Možná, že by nás to mohlo uklidnit, že ten trend se zastavil, kdyby do toho nevstoupil novej fenomén, soužití na psí knížku. To už jsem fakt nevěděl jak to mám započítat, ale tak nějak půl na půl to vychází. Myslím, že se na to dá použít meteorologickej termín, setrvalý stav.“
„To si vážně vobjevil Ameriku,“ ozvala se dámská protistrana „a že za to můžou ženský taky není žádná novinka, kterou by sme neslyšely. Možná ti ale uteklo, že tyhle pivní moudra platí jen v hospodě.“
„Ne počkejte, to není žádná pivní latina. Já si vážně myslím, že obecně ženská část populace je rozumnější, uvážlivější, poctivější a že chlapi k faulování mají trochu blíž. Nemyslím, že naši předkové, který se nerozváděli, byli jiný. Jen dřív víc platilo, že muž je hlava rodiny a ženský se smířily s krkem, kterej s tou hlavou hejbe. Těch důvodů, který dříve přisuzovaly manželkám submisivitu bylo víc. Finanční závislost a v neposlední řadě to známé, „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj“. To už dnes neplatí a asi se to nevrátí. Budeme muset tu poloviční rozvodovost přijmout jako normu, smířit se s ní a doufat, že to nebude gradovat.“
Můj spolupracovník ukrajinský Rus Vitalij Sapliženko, rodák někde od Oděsy, mě jednou řekl, když jsme o toto téma zavadili.
„Slušaj Zďéněk, u nas gavariť tak. Pěrvaja žena jesť od Bóga, vtaraja od lůdí a treťaja od čjórta.“
„Co to meleš Vitalij, proč od čerta. I ta třetí může bejt od Boha. Člověk jde a hledá, až najde. Proč by ta pravá nemohla bejt až ta třetí.“
„Nět, ty něpoňjal, ta treťaja ženština nět čjort, ten čjort je v těbě, panimaješ.“
A třetí ženu ti do cesty přivede ďábel, ďábel v tobě. To se říká v Rusku. U nás žádné přísloví proti manželské turistice nemáme, ale možná by se dalo použít to známé „z bláta do louže“.
