Je-li nový život počat v tělesných vášních zvířecí smyslnosti, nemůže to s naším potomstvem dopadnout dobře.
Autor, zřejmě silně věřící, v jednom z blogů, varovně zvedl prst a apeluje, abychom při tomto posvátném okamžiku neklesali pod úroveň lidské důstojnosti. Bohužel není více konkrétní, a přiznávám, že jeho představa o důstojném způsobu milování je pro mě dost mlhavá.
Někde jsem četl starý manuál jak má cudná žena postupovat v oblasti manželského sexu. Ten nemanželský se řešit nemusel, protože zřejmě tehdy neexistoval. Autorkou puritánského desatera byla ředitelka dívčí školy ze začátku minulého století. Musím přiznat, že při čtení starých „inštrukcí“ jsem se nezastyděl, spíše pobavil. No posuďte sami, jak radila svým schovankám.
„Před manžely ukrývejte svojí nahotu a oblečení volte tak, aby neprozrazovalo, co ukryto má býti a neprobouzelo jejich chtíče. Svým mužům nevařte kořeněná jídla a četnost plození je dostačující dvakráte do měsíce. K manželským povinnostem přistupujte zásadně za tmy v dlouhé noční košili a obnažit pouze tu část těla, aby mohlo dojít ke spojení. Rozhodně neobnažovat hruď, protože ňadra jsou určena ke kojení a ne k ukájení mužských pudů.“
V této souvislosti jsem si vzpomněl na rozhovor s o něco starším bratrancem a velkým pamětníkem míst, kde jsem u babičky vyrůstal. Tehdy jsem se ho zeptal.
„Ty, Tondo, v jednom románu zdejšího rodáka a faráře jsem čet jeho postěžování si, že muži jsou ve víře vlažní. Do kostela na ranní mši chodí většinou proto, aby si to u svých bohabojných žen nerozházeli a večer si přišli na svý.“
„Copa tuto,“ usmál se Toník, „to je muška. Víš ty brďo, co všechno mušel farář vyslechnout. Von už je dávno mrtvyj, ale kostelní zpovědnice by mohla vyprávět.“
Moc tomu nerozumím, ale k dovysvětlení bratrance vybízet nemusím.
„Tady to byl kraj zedníků, který si na jaře spakovali svoje cajky a na půl roku odtáhli makat do Němec. Pro zdravýho chlapa je šest měsíců bez ženský dlouhá doba a tak nějaká ta vydělaná marka skončila v nějakým tom místním hampejzu. Určitě se tam našinci něco i přiučili, ale nejhorší byli ty, co makali v Hamburku. Přístavní štětky měly svoje řemeslo, přes námořníky z celýho světa, vypilované k dokonalosti. No a tak se tahle exotika přes naše řemesníky dostala i k nám do našeho bohabojnýho kraje. Myslím, že naše báby a prabáby z počátku jen valily voči a farář s nima, když mu to ty, co se s tím nedokázaly popasovat, vyzvonily při zpovědi.“ A Tonda vzpomíná dál.
„U nás se dralo peří a tak v zimě bejvala plná seknice draček….“
„No to se snad dralo všude,“ skočím pamětníkovi do řeči.
„No úplně všude ne, jen tam, kde bylo teplo. Otec dělal na pile, s dřívím šetřit nemušíl, ale jiný šetříli. To draní byla ženská záležitost a chlapi to respektovali. Táta vobčas přišel naložit do kamen, a to na chvíli, než topič odešel, hovor utichl. Já byl tenkrát malyj capart a tak sem mohl zůstat. Tomu jejich poudání sem moc nerozumíl, ale něco mi časem došlo.
Jednou se tam teta Manka rozbrečíla, a že sou chlapi čuňata. Nastalo ticho, že i já zpozorněl. Vo co šlo mi došlo až pozdějc, ženský však dobře vědíly, ale tohle bezbožný téma řešit nechtíly. To tehdá bylo tabu. Ticho přerušíla jedna odvážnější. „Copa bych se upejpála, když se to Josífkovi líbí a vod Němců mi přivez hezkyj herbábnyj šátek.“
Dnes už to je historie k pousmání. Život si našel svojí cestu i bez jízdních řádů často psaných kleroetiky přišlápnutými celibátem.
Ti, které jsem výše vzpomněl, už dávno nejsou mezi námi. Je škoda, že se na některé věci nemohu zeptat. Když jdu kolem naší rodné chaloupky často prohodím, „kdybys tak uměla mluvit“. Možná by opáčila výčitkou, „málo jsi poslouchal, málo jsi se ptal.“ Přesto bych měl hodně otázek a snad by se našlo místo i pro tu pikantnější. Dědeček byl správný chlap, který miloval život a indiskrétní dotaz by jej určitě nezaskočil. Asi by na mě spiklenecky mrknul a přitakal, „Však jo, jen si užívejte a neupejpejte se, ale hlavně se nezapomeňte mít rádi.“
