Úchylem proti své vůli

     „Koukej vodsuď vypadnout ouchyle, tady si hrajou děti.“ Krve by se ve mně v ten moment nedořezal. Ještě před chvilkou nic k té tragédii nesměřovalo.

     Procházím se psem v letním podvečeru starým sídlištěm se vzrostlou vegetací, tak jako mnohokrát už předtím.

     „Je to tady samej cígoš,“ jen tak si prohodím pro sebe. Jejich děti řádí na přilehlém hřišti, jejich mámy a možná i babičky, posedávají po lavičkách.

     „Co blbneš,“ okřiknu se, „jen si vzpomeň na svoje dětství“. Naše ulice byla celodenním dětským kolbištěm a naše mámy po parném letním dnu, opustily svoje plotny, aby si venku popovídaly a užily milosrdný večerní chládek. Do toho přicházeli tátové z práce a i jim se moc nechtělo do rozpálených domů. Někteří usedli na podezdívky plotů a připojili se k sousedskému klábosení. Prostě, když mezi domy zavanul osvěžující vánek, ulice ožila křikem dětí a okřikováním rodičů, kteří se snažili mezi řečí, svoje potomstvo mírnit. Moc se jim to nedařilo, musím přiznat, my uliční potěr jsme byli hodně z divokých vajec.

     Vracím se do přítomnosti a konstatuji, že žádné cikánské sídliště to není. Gádžové dřepí doma a jen Romové se ještě umí těšit z letních večerů stejně jako ukřičení cvrčci z přilehlých houštin.

     A pak se to stalo. Sotva minu tři babky na lavičce, se kterými jsem se pozdravil, můj pes vyrazí do roští. Asi kočka, tedy nic zvláštního, kdyby to nebylo ve chvíli, kdy jsem si povytahoval kalhoty. Jak jsem Bobše přes vodítko brzdil, zavadil jsem o kaloun, který kalhoty drží v mém nečitelném pase. Pásek se trochu povolil a zauzloval na větším průměru a kaťata spadla skoro až na kolena. Ty kalhoty mají takový pytlový střih, já je mám rád, protože když si je zapínám, nevysmívají se mi, že jsem tlusťoch. Hned jsem je vytáhl zpátky tam, kde mají být a rozhlížím se, zda můj striptýzek někdo neviděl. Rozvázat uzlík na kalounu se pokouším naslepo, protože přes břicho na něj stejně nevidím a tak není divu, že se mi to moc nedaří.

     Ne ne, takhle s tím nic neudělám. Zalezu víc do roští pod milosrdnou větev košaté borovice a spustím kalhoty na kolena, abych na problém v předklonu lépe viděl. Ale moc to nejde. Zdá se mi, že čím víc kaloun rozvazuji, tím víc ho utahuji. Po chvíli ztrácím nervy. Proklínám psa i vedro, které mi rosí čelo. Proklínám svojí stařeckou slepotu, protože nemám brýle a chvíli plaše, pak vztekle se rozhlížím po okolí. Já ten pitomej uzel vážně nerozvážu. Jak se dostanu domů. Cítil jsem se na dně. Jenže to dno mělo teprve přijít.

     „Koukej vodsuď vypadnout ouchyle!!!!“ Za mnou stojí cikán jak hora a za ním babky,  se kterými jsem se před chvílí zdravil a které do plamenného odhodlání svého vojevůdce přikládají další polínka, jakože to znají, že je to dneska samej úchyl, jo jo, je toho plná televíze.

     Víte, můžete mít i bojovné srdce, ale když vás někdo načapá s kalhotami na půl žerdi, srdnatost v sobě hledáte jen těžko. Přesto jsem se ohradil.

     „Prasknul mi pásek,“ vysvětluji. „Né pásek, kaloun se mi zasukoval, rozumějte zauzloval, nemůžu ho znova zavázat, kalhoty v pase nedrží a domů to mám skoro dva kiláky. Jestli mi nemůžete pomoc, tak mě aspoň politujte, stát se to může každýmu.“

     Báby ještě chvilku remcaly, ale hromotluk měl pochopení a rozpaženýma rukama své spolubojovnice vracel zpátky na lavičku. Já po chvíli dostal spásný nápad a kalhoty jsem přes ten pitomej povolenej kaloun pověsil na karabinku od klíčů, které nosím na krku. Nebylo to nijak komfortní řešení. Provázek s klíči nebyl moc dlouhý a tak mi nohavice vyjely nad kotníky a rozkrok kalhot se mi zařízl do zadku. Trochu jsem to kompenzoval předklonem, ale řešení to bylo a já vyrazil k domovu. Nejdu dlouho a za mnou se ozve –

     „Haló pane, počkejte!,“ s křikem mě dohání malý kluk na kole. Na žádné čekání nemám náladu a tak jen mávnu rukou a pod vousy zahudrám.

     „Běžte všichni cígoši ke všem čertům, dejte mi už pokoj“. On mě ale dožene.

     „To vám posílá táta“ a otvírá malou dlaň, ve které je zmuchlaný provázek. Přiznávám, že jsem se zastyděl - obyčejný provázek a ne obyčejný pocit.