Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Dříve auta děti nepřejížděla, úchylové nebyli a v bazénech jim nehrozilo utopení

26. 06. 2017 20:22:11
No, muselo to tak nějak být, jinak si nedovedu vysvětlit, jak nás naše mámy dokázaly samotné pustit na vzdálené koupaliště v Divoké Šárce.

Psal se rok 1955. Bylo po populární Spartakiádě a léto jak má být. Tehdy mně připadalo, že většina dětí chodila ve spartakiádních úborech. Holky v modrých kaťátkách a žlutých tričkách, kluci v bílých tílkách s červenýma trenýrkama. Jo, přesně takové trencle, jaké občas visí nad Pražským hradem, jenže tehdy ty naše měli vzadu kapsu pro pár drobných na pamlsky.

Dnes je to nepředstavitelná situace. Parta dětí táhnoucí sluncem rozpálenou periferií naprosto bez dozoru. Nejstaršímu bylo devět a v zadu Láďa Havlík nechodil snad ještě ani do školy. Směr asi osmičlenného zdivočelého stáda valícího se jen tak volně bez otěží byl koupaliště u Veselíka. A to bylo sakra daleko.

Systémem hejna vrabců, do kterých se střelí, jsme přeběhli Kladenskou (Evropská) v místech, kde končila pražská páteřní tramvajová linka číslo jedenáct a kde to díky cestujícím a tramvajákům žilo. Byly tam dva kiosky, které na malou chvíli přibrzdily naše těšení na koupaldo. Na pultu jednoho z nich nás přitahovala jak magnet špendlíky, velká skleněná koule plná barevných cukrových špalků. Koupit jsme si je nemohli, to snad až se budeme vracet a zbudou-li nám nějaké drobné, ale pokochat se pohledem, to jsme museli.

Po dlouhém schodišti jsme sjeli do údolí Divoké Šárky do hluboké soutěsky mezi skalami. Tou klikatou cestou podél potoka se parta uličního potěru valila skotačivě. Nálada byla výborná. Na čubčení, jak jsme tehdy koupání říkali, jsme se těšili.

U pokladny zakoupené lístky o pár metrů dál kontroloval samotný šéf, pan Veselík. Byl to pěknej chlap, vypadal jak Gregory Peck, ale to nebylo to co nás, malé pitomce, na něm z počátku zaujalo. Divně mluvil, jakoby mumlal a u toho ještě lámavě drmolil rukama. Spontánně jsme kolem něho udělali zvědavý kroužek a se spadlými bradami na něj tázavě čučeli asi tak, jako nedávno můj pes na líbající se dvojici. To bylo opravdu jen ze začátku, než nám naše mámy vysvětlily, že pan Veselík je hluchoněmý, dnes by řekly neslyšící.

Koupání bez dozoru dospělých bylo hodně svobodné a z vody jsme vylézali až ve fialovém stavu. Jen, co jsme zabalení do dek a ručníků nasáli trochu tepla, okamžitě a s nedočkavostí jsme ho šli odevzdat do chladné vody bazénu. A tak to šlo stále dokola, než se přihlásil hlad. Krajíce rozpučelé roztátým máslem, které nám naše mámy přibalily do síťovek, ale vypadaly nevábně. Když zbyly nějaké drobné ze vstupného, řešení jsme měli. S jektajícími zuby jsme si vystáli frontu u bufáče, kde prodávali za dvacet háků (haléřů) nesmírnou dobrotu – chleba s hořčicí. Dodnes mi tečou sliny, když si na to vzpomenu.

Cesta zpátky už tak vesele neprobíhala. Všechnu energii jsme nechali v bazénech pana Veselíka a na dlouhou cestu domů nám jí moc nezbylo. I pohádat jsme se dokázali třeba o tom, kdo ponese síťovky s mokrýma dekama. Krize vrcholila na výstupu po nekonečném schodišti, které končilo skoro až u smyčky tramvaje. Na těch schodech smrti se naše kolona totálně rozpadla. Zcukla se zase nahoře u velké skleněné koule plné sladkých špalků. Pak už to domů byl asi kiláček, který jsme nějak docaprtali.

V nadpisu jsem nebyl úplně přesný, protože jsme i my tam na pražské periférii, jednoho úchyláčka měli. Byl to švec, a když nás vír našeho pouličního řádění zanesl před jeho dílničku, nechal řemeslo řemeslem. Vylezl ven a chytal kolem běžící holky a sahal jim pod jejich žlutá spartakiádní trička. Já tomu moc nerozuměl, jen se mi to zdálo takový nějaký divný. Máma mi to vysvětlila.

„Švec je prasák a Maruna, ať se mu vyhejbá,“ řekla a tím to skončilo. Ze sousedovic Maruny vyrostla krásná ženská a tak je to dnes už jen vzpomínka k pousmání. Jedno mi, přesto ani po létech, nejde do hlavy. Co tam ten švícko pod těmi žlutými spartakiádními tričky hledal, vždyť ty malé uličnice měly tehdy hrudníčky úplně stejné jako my kluci.

Autor: Zdeněk Kloboučník | pondělí 26.6.2017 20:22 | karma článku: 33.90 | přečteno: 1492x

Další články blogera

Zdeněk Kloboučník

Ukradená revoluce

Předseda Studentské rady vysokých škol ve svém projevu z pódia na Albertově oceňuje mimo jiné i bojovníky proti totalitě v minulém režimu a vyzdvihuje jejich zásluhu na tom, že dnes můžeme žít v demokracii.

17.11.2017 v 16:19 | Karma článku: 37.76 | Přečteno: 1391 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Babiš je lišák a má to dobře nalajnovaný

Po vyhraných volbách jsem čekal, že od něho zazní, byť tiše - „a teď vám to vrátím“. A ono ne, naopak. „Pojďte si sednout a jednat,“ byla jeho nabídka, která zněla konstruktivně, ale podezřívám ho, že v hlavě hýčkal už jiný plán.

1.11.2017 v 13:21 | Karma článku: 29.78 | Přečteno: 926 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Co tady blbnete těm mladejm hlavu

„Jen díky uvážlivýmu rozhodnutí prezidenta Beneše v devětatřicátým nejít hlavou proti zdi, tu máme Hračana i Karlův most,“ vybouchl školník, který náhodou opravoval pant okna ve třídě, kde probíhalo politické školení.

29.10.2017 v 15:26 | Karma článku: 24.19 | Přečteno: 1200 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Ani ve stáří nerezignujte na sex

To mi radí jeden z mnohých letáčků v ambulantní čekárně. Ten usmívající se pán na prospektu, v bílém plášti a s nepostradatelným stetoskopem kolem krku asi neví, že mám úplně jiný starosti.

22.10.2017 v 17:13 | Karma článku: 28.98 | Přečteno: 1214 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

Radka Kielbergerová

Dobrá fotka je ulovením vzácného momentu, co neumře časem (obhajoba vítězného snímku)

Stejně jako to říkáme o dobré reportáži, co vytáhne věc v čase aktuálním na světlo boží, ale dobrá, čtivá a platná obsahem a poselstvím je i za sto let. Jako se zdaří stejné malíři, jako Michelangelův David má v očích odhodlání

23.11.2017 v 13:17 | Karma článku: 0.00 | Přečteno: 83 | Diskuse

Libuse Palkova

Prezident a korupce

Nový prezident je nadějí, že se země konečně zbaví korupce, nezaměstnanosti a chudoby, která je naším současným největším problémem. Tak nějak zní hesla v Zimbabwe vítající nového politika.

23.11.2017 v 11:18 | Karma článku: 7.63 | Přečteno: 370 | Diskuse

Jana Slaninová

Když tě obejme Ježíš

Pršelo, tma houstla a nohy v blátě vázly. Každým krokem, byly boty těžší, obalené návleky z bahnitého jílu. Les divoký, hustý. Nebezpečný. Blesky křižovaly tmu. Sem tam osvítily cestu, abych nespadla do výmolu a nezlomila si nohu.

23.11.2017 v 11:08 | Karma článku: 10.10 | Přečteno: 192 | Diskuse

Jana Henychová

Odřený nárazník - nová praktika zlodějů na řidiče aut?

Ťuk ťuk na okénko u auta... "Paní, máte odřený nárazník!!! Pojďte se podívat!" Pravděpodobně nová praktika zlodějů číhá na důvěřivce...

23.11.2017 v 10:38 | Karma článku: 30.17 | Přečteno: 1309 | Diskuse

Pokorná Mirka

Politická korektnost versus skutečnost

Vězeni se dříve říkalo korekce. Korekce jako náprava. Korektnost chápu jako správnost. Politická korektnost by tedy byla politická správnost. A tady je vidět, že jde o nějakou specifickou správnost.

23.11.2017 v 10:21 | Karma článku: 17.25 | Přečteno: 376 |
Počet článků 110 Celková karma 28.16 Průměrná čtenost 1194
Důchodce, pejskař, domácí kutil , zahradník


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.