Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Pionýři, pionýři, malované děti...

5. 08. 2017 12:00:49
...nasedají do lodiček, jako šipky letí.“ Jo, to jsme zpívali jako socialistický potěr v polovině minulého století. Většinou jsme žádné lodičky neměli, ale všichni jsme měli pionýrské šátky, o nichž se zase pělo, že –

........... na slunci hóří,

jako rozkvetlý vlčí mák

a po celém kraji letí píseň

za skřivánkem vzhůru do oblak.

My tomu tehdy v těch počátcích věřili až tak, že možná i ten skřivan v oblacích měl rudou barvu. Tyto namátkou vybrané písně byly tak trochu oficiální, ale jednu, a také s ideovým nábojem, jsme přijali za svou a udělali jsme z ní skoro odrhovačku. Jmenovala se „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam“. Měla jednoduchý text s chytlavým refrénem, kterému jsme za „jou jou jupi, pro pobavení, přidali „pes má chlupy“.

Zpívala se všude, u táboráku, na výletech i čundráci jí měli v repertoáru. Byl to vlastně protestsong, který pojednával o hladovém tátovi bloumajícím po newyorském bulváru. V textu si stěžuje, že jeho děti mají stále hlad a že mu zlí kapitalisti nechtějí dát práci, protože má černou kůži.

My, socialistický potěr, ač jsme většinou zatím žádného černouška a ani kapitalistu neviděli, jsme z tisku a plakátů dobře věděli o co jde a jak oba vypadají. Afričan na obrázcích, téměř s postavou Schwarzeneggera, trhal okovy a ze svého Černého kontinentu vyháněl vyžraný kapitalistický otrokáře, kterým při tom úprku padaly dolary z kapes, z hlav cylindry a v hubě jen taktak udrželi doutník.

Přiznávám, že nás ta ideovost moc netáhla. Prožívali jsme to s dětskou naivitou a tím spíše, že jsme věděli, že my už budeme žít v komunismu, který bude stejně tak šťastný a bezstarostný jako naše dětství.

Léta plynula dál. Ten socialismus začal trochu drhnout. Rudá barva v textech pomalu bledla a nás začaly bavit jiné písně. Z jedné jsme se dozvěděli, že Kristýnka má paže jako portugalské hedvábí, jiná nám prozradila, že na silnici do Prášil, jeden mladý cestář žil.

Pak přišly písničky ze Semaforu. Texty měly poetické i vtipné, melodie originální. Pro svojí nesmírnou popularitu odsunuly ty „pokrokové“ do nenávratna. Snad jen ten hladový s černou kůží z Broadwaye v našich zpěvnících zůstal, ale už to nebyl černoch, ale Afroameričan.

Budovatelské škváry mě chytily ještě na vojně, jak jsem o tom kdysi napsal zde. Tam se ta oddanost k socialismu dala přikázat befelem, ale to už jsem opravdu věřil, že je to naposled. Nebylo.

V sedmdesátých letech v rámci politické normalizace komouši opět přitáhli šrouby a začalo se blbnout znovu. Umělci, kteří do té doby hráli na horní palubě a nebyli-li ochotní se chovat konformně k novým pořádkům, dostali stopku a na jejich místa vylezli ti z podpalubí. Jen se dalo vrtět hlavou s čím byli někteří ochotní vystoupit na pódium. Korunu tomu dal jeden z nižší paluby, který zazpíval vyznání lásky a obdivu našemu agentu Minaříkovi, kterému se podařilo vniknout do struktur „štvavé vysílačky“. Ten škvár se jmenoval „Dopis Svobodné Evropě“, a tak jen krátká ukázka.

Díky Vám! Díky Vám chlapíku statečný

za Vaší odvahu, rozum a sílu,

Vy jste náš kapitán – oni jsou zbyteční

přidal jste blankytu do křídel míru.

Do pupku hadího jim kapitán hrábl

a sedm let vypájel prolhanou žluč.

Ty, „svobodný rádio“ už ti dech zchladl,

od našich hrdinů pravdě se uč.

Nad naší hranicí nebe je čisté,

nechceme stanici s nápisem „Hnůj“.

Uřvi si bránici, ty špinavé klíště,

nepleť se do veršů „Kde domov můj“.

No nic.

Písničky nás provází celý život. Některé zapadnou, z jiných se stanou věčně zelené, jiné zmizí, aby se zase vrátily. Možná se vrátí i ta „Chodím po Broadwayi hladov sem a tam“. Jen se zaktualizuje trochu text, kde newyorský bulvár nahradí některý z evropského velkoměsta. Ten bloudící přestane časem být imigrant či černoušek, a stane se z něj Afroevropan. To ale asi nebude stačit. I my jsme v rámci korektnosti jedno naše menšinové etnikum přejmenovali, a kdo po dvaceti letech může říci, že to pomohlo.

Mohu se samozřejmě mýlit, no ale koukněme přes Atlantik. Amíci ten multikulturismus řeší už 150 let a zatím to pořád není vono.

Autor: Zdeněk Kloboučník | sobota 5.8.2017 12:00 | karma článku: 20.58 | přečteno: 769x

Další články blogera

Zdeněk Kloboučník

Belmondové na naší politické scéně

Jen aby čištění zubů nebyla taková nuda a já u toho chvilku vydržel, pustil jsem si televizi. Zrovna běžel film, kde Belmondo vymlátil nějaký mafiánský pelech a s úsměvem odchází, jen si rukou přičísne patku spadlou do čela.

12.10.2017 v 11:33 | Karma článku: 19.64 | Přečteno: 562 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Velký zadek, základ rodinného štěstí

Na tohle krédo svého brášky jsem si vzpomněl, když mi z obrazovky sdělila jedna, prý budoucí manekýnka, že holky s velkými zadky se hodí tak akorát k plotně.

13.9.2017 v 19:00 | Karma článku: 35.55 | Přečteno: 2871 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Ten dědek vod vedle je včelař, no to sme si naběhli

Těsně před důchodem jsme se s manželkou dohodli, že dáme Praze vale a někde na klidném venkově si postavíme svůj malý svět – domeček se zahrádkou.

30.8.2017 v 13:50 | Karma článku: 36.70 | Přečteno: 1826 | Diskuse

Zdeněk Kloboučník

Proč do tý politiky lez?

„No protože je nenažranej,“ vystřelí od boku každý, kdo vidí do Babiše jak do hubený kozy. A když přidáte otázku, proč podpora ANO setrvale atakuje hranici 30 %, no tak to je taky jednoduchý, protože lidi jsou blbí.

20.8.2017 v 17:34 | Karma článku: 28.25 | Přečteno: 1079 | Diskuse

Další články z rubriky Ostatní

David Dvořák

Bohušu, vypověz memorandum a dovolená … hlavně už nic něrob!

Volby ukázaly, že lidé už Vás mají dost. Takže vypověz to neškodné memorandum a vem si dovolenú ... ale hlavně už nic něrob, žádné omylem přijeté Euro apod.

22.10.2017 v 9:39 | Karma článku: 28.22 | Přečteno: 565 | Diskuse

Helena Vlachová

Tchyně s dálkovým ovládáním

Je hezké, když rodiče milují své děti. Je hezké, když děti své rodiče poslouchají. Jenže vše do času. Má dospělý syn poslouchat svou matku? Má ji upřednostňovat před svými partnerkami?

22.10.2017 v 8:04 | Karma článku: 12.53 | Přečteno: 466 | Diskuse

Eva Sádecká

Sláva koncům

Většinou se oslavují nové začátky. Kdo ale oslavuje konce vztahů, zaměstnání, situací, které už dávno nevyhovují? Dokážeme je naplno procítit a jít dál?

21.10.2017 v 20:36 | Karma článku: 5.34 | Přečteno: 182 | Diskuse

Jana Slaninová

Po volbách jako po bitvě

Vítězný ryk neb smutek, černý flór. A čerň tiskařská má hody. Internet se může strhat, jak data sviští sem a tam.

21.10.2017 v 10:44 | Karma článku: 12.70 | Přečteno: 394 | Diskuse

Jana Majová

David a genetický Goliáš. O svalové dystrofii popáté.

I tento blog bude o Davidově mámě. O jejím úhlu pohledu, životních zlomech a rozhodnutích. Jen už jsme společně jejich příběh pojmenovali. Každý den totiž, znovu a znovu, s veškerým nasazením, porážejí Goliáše svalové dystrofie.

21.10.2017 v 8:00 | Karma článku: 18.24 | Přečteno: 881 | Diskuse
Počet článků 106 Celková karma 30.03 Průměrná čtenost 1190
Důchodce, pejskař, domácí kutil , zahradník


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.