Těsně před důchodem jsme se s manželkou dohodli, že dáme Praze vale a někde na klidném venkově si postavíme svůj malý svět – domeček se zahrádkou.
Když jsme někdy v zimě podepisovali kupní smlouvu na pozemek, neměli jsme ani tušení o dvaceti úlech v sousedství. Že hned vedle stojí kasárna s dvaceti rotami bodavých mrch jsem vnímal jako podvod na stárnoucím páru toužícím po klidu.
„No tak už nad tím nemudruj, ňák se s tím budeme muset popasovat, navíc je to přes jednu parcelu,“ snaží se žena ředit mojí naštvanost, ale moc se jí to nedaří a já hudrám dál.
„Přes jednu nebo přes dvě, to je úplně fuk, ty mrchy si lítají kam chtějí. A taky ten chlap chová holuby, ty to tu všechno eště poserou, uvidíš.“
Nic se nejí tak horký, jako se uvaří, a platilo to i s tímto. O náš pozemek rozcuchaný bagrem, sousedovy včely nejevily žádný zájem. Občas se tu nějaká zastavila, ale zdálo se, že si jen tak chtěla odfrknout na cestě domů, či se napít ze sudu pod rezavým okapem. Pak to ale jednou přišlo.
„Honem rychle, včely se rojí,“ křičí na mě žena do výkopu pro nějaký kabel. Nevím proč, asi instinkt, bafnu krumpáč, snad abych měl nějakou zbroj a vyrážím do boje.
„Ty vole,“ Pražáček zcepení, až mu vypadne brada z pantů a krumpáč z ruky. Tak tohle jsem viděl snad jen v televizi. Hrozen z včelích těl visí na větvi a miliony dalších poletují kolem. A k tomu bzukot, který trhá uši. Mažu k sousedovi.
„Pane Poláčku, máte u nás včely,“ hrknul jsem na dědka.
„Jo jo, to není problém, já to čekám už tři dny,“ a bere ze své kukaně nějakou krabici a klobouk se síťkou. Já mu ještě u nás půjčím žebřík a koukám, jak se s holýma rukama hrabe v tom hroznu včel, který se po chvilce utrhne a spadne na zem.
„Jo, je to dobrý, mám jí – (královnu),“ skoro vítězoslavně mě informuje a pokračuje, když si zpod košile dlaněmi vymetá zatoulané včelky Máji. „Prosím vás, ráno, nejlíp tak v pět, zavřete mi ten rojáček, já si je pak vodnesu.“
„No počkejte, pane Poláčku a co my teď tady,“ ukazuju pod vzdálenější strom, kde to vztekle bzučí.
„Nic, nechte je v klidu, holky vám nic neudělají, mají úplně jiný starosti a ráno už o nich nebudete vědět.“ A také se tak stalo, jako ještě párkrát později a my si začali zvykat.
Uteklo patnáct let. Už dávno soused není dědkem, ale váženým panem Poláčkem, a jeho holky už dávno nejsou mrchy bodavý.
Před časem jsme od našich potomků dostali k Ježíšku fontánku, ze které si ony udělali pítko. Když jsou vedra a v širokém okolí vyschnou všechny louže, na fontánce je frmol, jak na česnu. To šplouchání vody jim asi zní stejně osvěživě jako nám.
Jsou to mršky šikovný, pracovitý. Trochu je mi před nimi hanba, já v těch vedrech tak maximálně dokážu funět někde ve stínu. Jak říkám, jsou to holky šikovný, na co jsou ale úplně levý, to je plavání. Když jim uklouznou nožky a spadnou do vody, tak se vám tak divně na tý hladině třepou a tak občas dělám plavčíka-záchranáře. Když přijdu se sítkem pozdě, mrzí mě to.
Člověk na stará kolena blbne, to si říkám, když s nimi občas hodím řeč.
„Děvčata klídek, jen doleju vodu.“ Trochu je to vyruší, lítají mi kolem hlavy, ale pigáro mi nedají, to vím. Nevím ale, co si o mně myslí. Věřím, že pochopily, že tahle plešatá obluda s konví, stojí na jejich straně.
Nedávno se mi pan Poláček svěřil, že na to už nestačí, a že včelaření bude pomalu věšet na hřebík. Včelstva rozdá svým kolegům v okolí.
„Holky moje zlatý, za čas budete lítat jinde a pít z jiných pítek. Jasně, každej jsme nahraditelnej. Žádná tragedie. Váš med nahradí ten z Lídlu nebo z Kauflandu, ale stejně, řeknu vám, je mi to líto. Líto jako každýmu, kdo příde o dobrou společnost.“
