Ale jo, ženský jsou fajn, jen je to s nimi občas těžký. Mnohý z ženáčů mi přikývne, ale říci, že do manželského chomoutu byl natlačen, už se neodváží, nebo to dokonce neví.
Připouštím, že své ano jsme neřekli před kvérem militantní feministky s knírem pod nosem. Nás totiž k oltáři dostaly daleko větší kalibry. Ženská krása má velkou moc a my opilí jejím kouzlem, meleme i takové nesmysly, jako že tu a žádnou jinou a samozřejmě na věky. Ta kocovina, co přijde je normální, co je ale horší, že svým podpisem stvrzujeme angažmá v nekonečném seriálu „Manželství“, s celou řadou nejrůznějších rolí. Ta původní, prince na bílém koni, byla jen epizodní, jen takový štěk.
Pohádkový nádech v počátcích zpravidla přejde tiše a pomalu v jiné žánry a časem, než skončíme v komparsu, je tam vše, co známe ze svých knihoven. Netrvá to dlouho a my s hrůzou zjistíme, že tuhle bibliotéku budeme muset přelouskat možná celou.
Pohádky či sci-fi, pořád ještě dobrý. I komedie se dají zkousnout, ale pak už moc mezi zábavnými tituly na výběr není. Detektivky, tragédie, utopie, horory, nebo i válečné romány kde už teče krev.
Většina z nás, tedy ti, co nevezmou roha, začne mezi žánry kličkovat a hledat cestičky jak z toho ven a zároveň zůstat. Jde to blbě, ale zkusit se to musí. A tak občas zafaulujeme. Doktor Jackyl a pan Hyde trochu poradí, ale kdo nemá rád horory, inšpiruje se jinde a je stále kde. Protože svět je velikej a manželství je silně konkurenční prostředí, někdy vezmeme dráhu, abychom se obloukem vrátili. Před tímhle cestopisem kolikrát blednou i řádky od Hanzelky a Zikmunda. Když v nás bouchnou saze, protože „ víte, slečno, ta moje mě nechápe“, začíná to smrdět tragédií a tak rychle sáhneme po detektivce. Tam se totiž může mlžit. Co může, musí. To radil i známý sexuolog pan Plzák – zatloukat, zatloukat a zatloukat. Moudrá žena na tuhle pánskou Agáthu Christie přistoupí, až pán tvorstva má pocit, že mu ten krimi příběh zbaštila i s navijákem. Staří ženáči už vědí, že nezbaštila, jen odpustila, ale nezapomněla.
Časem se některé staré třecí plochy ohladí. U nás se táhne jako dlouhá červená nit, že jsem romantickej barbar. Nic s tím neudělám. Vana obložená svíčkami a její hladina posypaná okvětními lístky je blbost a tak to u mě už zůstane. Glejt latentního Neandrtálce v této oblasti jsem už dávno zmačkal a zakopnul někam pod skříň. Ale vono to zase vyleze, jako tůhle vonehdá, když mi žena povídá.
„Děti nás chtějí k padesátinám naší svatby poslat někam do světa. Hrozně to tají, ale Terezka to práskla, že prej buď Egypt nebo na romantickej víkend v Benátkách.“
Ač mi tady v berounským roští nic nechybí, nápad mě zaujal.
„Egypt ne, tam už jsme byli třikrát a pamatuješ, jak tě v pyramidě chytil záchvat klaustrofobie. To jsi vod toho faraóna vystřelila jak papírovej čert. Ale romantický Benátky, no počkej, to není špatnej nápad.“
„To říkáš ty, ty citovej analfabet, na co si tady prosím tě hraješ,“ zaútočí ta moje, ale já se tentokrát nedám.
„Jasně, romantiku bych asi vyučovat nemoh, ale na rozdíl od tebe mám fantazii. Představ si, my dva v krásný barevný gondole, unešení tou atmosférou se držíme za ruce a možná příšeří můstku i pusinku si můžeme dát. Zamilovaný písničky, který ze sebe sype zpívající gondolán tu atmosféru jen umocní.“
„Prosím tě mlč, ty to máš v tý hlavě pořádně popletený. Hudebník Gondolán má s benátským gondoliérem asi tolik společnýho, jako ty s Karlem Gottem. Jo a říkal jsi, že posekáš zahradu, gondoláne.“
Moje romantická představa dostala trhlinu, ale vzdát jsem to nechtěl. Protože doma vládnu rukou ocelovou, určitě bych to prosadil, kdyby nepřišla rána z milosti. Ta přilítla na netu. Benátským gondoliérům někdo vypustil z kanálů vodu. Jejich gondoly se tam válejí v bahně jak velký leklý ryby.
„Nikam nás neposílejte, drahý potomstvo. Jestli mi chcete udělat radost, kupte mi novou aku vrtačku. S tou mojí starou se už jen trápím.“
