Nevím, jak to funguje dnes, ale tehdá to nebylo nic jednoduchýho. Komu nebylo shůry dáno a neměl na svý straně „kecala“, jako Jeník z Prodaný, často jenom paběrkoval.
To jsem se jen na chvilku zamyslel pro ten kontrast, na tehdy a dnes. Už jsem si toho všimnul vícekrát, že navázat hovor s paní nebo slečnou, je v mým, téměř požehnaným věku v podstatě brnkačka. Někdy je to dokonce obráceně. Jako třeba.
Stříhám roští mezi naším plotem a chodníkem a za mými zády zazní pochvala. „Teda, vy jste šikovnej.“ Otočím se a koukám, paní s pejskem. Spontánně se usměju. Pejsky mám rád, tedy i jejich majitele, a tak vstřícně hodím otázkou „Tak kam to máte namířeno, smečko?“
„Ale dneska jen tak kolem komína. Včera jsme to vzali po Výšinách, myslím, že toho Dženinka měla dost,“ chytila se panička mojí otázky a začala povídat jaký tady mají trasy. „Helejte, mám krokoměr, a to byste nevěřil jak přes ty kroky kilometry naskakujou.“
Pokyvuju hlavou, jakože věřím, ale esli dnes valej maraton přes Výšiny, nebo něco kratšího je mi fuk úplně stejně, jako je fuk té paní, esli stříhám svoje roští hezky nebo blbě. Sehnu se, pohladím fenku, jakože jsem rád, že jsme se potkali, a jakože howgh. Jenže paní si chce povídat.
Blondýnka, hezky ustrojená, musela to bejt dříve vážně kočka. V duchu mě pobaví myšlenka, že bejt to před půl stoletím, určitě bych v sobě startoval všechny fígle, jak blondýnce vykecat díru do hlavy. Teď bych se ale rád vrátil ke stříhání toho pitomýho chroští. Jen mimoděk mi napadá, co všechno ještě já nezažiju. To se mi vlastně nikdy nestalo, aby se snažila valit šrouby do mojí makovice nějaká ženská. Role balícího mluvky, nebo spíš kecala, patřila většinou mně, a snad proto se začínám cejtit ne úplně komfortně. Jo a s těma šroubama valenýma do mojí hlavy jsem to přepísk, dobře tedy, šroubečky.
Opouštím nit jejího povídání, možná se už netvářím tak přívětivě, to ale bejvalé krasavici nevadí. Určitě ve svým hlubokým podvědomí má z mládí zakódováno, že je neodolatelná a přiznávám, že to tak kdysi mohlo bejt. Náhodná ctitelka mojí šikovnosti právě povídá, jak byla nějakou úspěšnou vedoucí něčeho a někde. Trochu jí utíká, že pětasedmdesátiletej Casanova se zmijovkou na palici a s rezavejma nůžkama na jeho džungli, ji až tak moc neposlouchá.
Poté, co jsem stáhnul „volume“ její upovídanosti, odezírám jen z jejích švitořících rtů. Mají okraje silně přetažený rtěnkou. To znám, byl to takovej fígl v době „bejvávalo“. Nebyl botox a aby rty byly plnější, šlo se s rtěnkou hodně přes jejich okraj a často i hodně přes čáru vkusu. Ale nebylo to vždy. Naše holky tehdá měly na nás fůru jiných fíglů, co bezpečně zabíraly.
V sedmdesátkách měli chlapi „dolňáci“ žně. Letěly minisukně a jim stačilo pár cenťáků fantazie a byli na svým. My horňáci to měli těžší. Dekolty se moc nenosily, a tak co bylo upřeno oku, musela zasuplovat naše představivost. Když dáte fantazii prostor a pustíte jí z uzdy, knoflíčky na pomyslné blůzce se rozepínaly sami a někdy, přiznejme, za obláčkem erotických představ, realita trochu pokulhávala.
Dnes je to úplně vo něčem jiným. Dnešní kočky nenechaly chlapům ani píď bílejch míst na svým těle. Dekolty se propojily s rozparkama sukní, tvar poprsí snad začíná mít i nějakou euronormu. Chudáci dnešní reproduktoři, musí to bejt nuda. Protože jsem škodolibej rejpal, chtěl jsem v litování dnešních sexborců pokračovat, ale byl jsem odstřižen.
„Já vás asi zdržuju, co?“ vrací mě do reálu paní pejskařka, která vůbec netuší, že dědek je právě u rozepnutých blůzek. Popřáli jsme si hezkej den a každej se vrátil k tomu svýmu. Já k roští, paní na svoji trasu, kde jí na krokoměru opět naskakujou další kiláky.
„Budeš si mě muset pohlídat,“ povídám v kuchyni později ženě. „Ale di ty Casanovo,“ ušklíbne se manželka poté, co se pochlubím se svojí avantýrou pod naším plotem. Ona ale jen vrtí hlavou.
„Od vrstevnic románek nečekej, s dědkama mají svojí zkušenost, to by musely bejt padlý na hlavu. Nabrknout si starýho chlapa dokáže jen mladší ženská, která hledá jistotu a netuší, co vobnáší stáří. Jediná jistota, kterou jí může kmet na plnej úvazek nabídnout, je v podstatě to, že jí nefrnkne. O francouskejch holích, nebo na vozíku, to technicky není ani možný.“
