Voni to móře vyžrali

     Začátkem května, brzy ráno jsme dorazili do přístavního městečka na chorvatském pobřeží. Někteří, utrmácení jízdou, dospávají v autě, jiní si protahují tělo procházkou po rozbitém molu. Všichni ale čekáme na Vieka, majitele hráškově zelené kocábky a malého ostrůvku v souostroví Kornati. Vieko je mořskej vlk, který se živil rybařením, stejně jako jeho předkové, kam až jeho paměť sahá. Poslední léta ale rybaření pověsil na hřebík a podniká v pohostinství a turistickém ruchu.

     „Vieko, dnes je všední den, ale vy Chorvati máte asi ňákej státní svátek?“, ptám se hned poté, co jsme se přivítali.

     „Prečo sviatok,“ nechápe Jadraňan, mající za manželku Slovenku.

     „No, je skoro deset a tady, až na pár toulavých psů, všechno ještě chrápe.“

     „A čo majů robiť, veť nijeje sezóna.“

     „No třeba vopravovat to chátrající molo.“ To říkám ale v duchu, navenek chápavě pokývám hlavou.

     Než přeházíme bagáž do lodi a Vieko odněkud přitáhne naplněné propanbutanové láhve, kterými v té své ostrovní pustině pohání ledničky, přirazí k molu rybáři. Zvědavost nám nedá a jdeme se podívat. Na dnech přepravek pomalu umírají čudli. Třebonští kapři jsou proti nim mackové.

     „Ti Jugoši, to moře vopravdu vyjedli,“ napadlo mě později a zabloudil jsem do vzdálené historie, abych s potěšením konstatoval, že Praotec Čech byl opravdu lišák mazanej. A to všemi mastmi. Vylezl na Říp, rozhlídnul se a řekl, že tady. Zde a nikde jinde. Určitě se na něj snesla vlna nadávek, Češi k hašteření neměli nikdy daleko. Vše se nechá zpochybnit i jeho, jak už dnes všichni víme, geniální manažerské rozhodnutí. Možná padly návrhy jít víc na jih. Je tam teplo a móře plný žrádla. Dá se předpokládat, že moudrý vizionář své rozhodnutí musel tvrdě obhajovat.

     „Jó, tak to prr. To by se vám líbilo, válet se u moře a cpát si břich mořskejma potvorama. Víte vy tupci, co z vás a z vašich potomků takovej život udělá. Bandu lenochů. A co budete dělat, až to móře vyžerete a kolem bude jen vyprahlá kamenitá pustina. Ne, to nedopustím. Tady máte svoje moře, ano, moře práce a moře potu. Jen tak se rodí národ, jehož sláva se má dotknout hvězd.“ Praotcem nastíněná vize vyvolala v plénu jistě šum. Většinou souhlasný, neboť kdo by si nepřál hvězdnou slávu. Pochybovači ale dál štěkali.

     „A co Keltové, ty nám tu budou překážet.“

     „Ale nebudou. Nejsme Germáni, ale mírumilovní Slované. S Kelty se prostě skamarádíme a basta.“

     „A co když nebudou chtít?“

     „Tak jim dáme přes držku, je nás víc a máme tedy pravdu a už přestaňte žvanit a jděte makat. Ztrácíte tady čas a já pomalu trpělivost.“

     „Ááááno, pravda vítězí,“ zajásal dav. „S tímhle krédem se dá žít a dá se pro něj i umírat. Tesejte to hrdinní Čechové do kamene a všijte do našich praporců.“

     A tak šla staletí. My, dnes žijící dědicové píle a šikovnosti našich předků, můžeme být hrdí na to, co ti před námi dokázali. Zdědili jsme pole, louky, jezera, lesy. Malebná města s krásnými stavbami. To vše nám spadlo do klína. Ale pozor, jako se nechá vyžrat blankytné moře, moře z práce a potu může dopadnout úplně stejně.

     V době, kdy ministr Bendl uvažoval o prodeji Budvaru, jsem z tranzistoráku mimoděk vyslechl rozhovor s generálním ředitelem Budějovického pivovaru.

     „Pane redaktore, bylo by velice neuvážené od státu, aby takovouto firmu prodával. Jsme dlouhodobě ekonomicky úspěšní jak doma, tak i na zahraničních trzích. Prostě rodinné stříbro se neprodává.“

     „To ano, pane řediteli, nezbývá než souhlasit, jen se zeptám, kolik posíláte do státního rozpočtu?“

     „Nó, nic.“

     „Jak nic, teď jste říkal, jak dobře prosperujete.“

     „Víte, my se nyní hodně soudíme s konkurencí a to není zadarmo“.

     Čekal jsem od redaktora, že zazní zásadní otázka, která se nabízela. Jako třeba – k čemu je mi sad, který nenese ovoce. Ne, nic. Pan redaktor poděkoval a panu generálnímu popřál mnoho dalších úspěchů. Můžeme to mít rozhlasákovi za zlé, ale nakonec, proč by jednou neloajální otázkou měl přijít o basičku světoznámého ležáku jako prezentu na rozloučenou.

     Vzpomenu zde i ministra kultury, jak vyhodil ředitele technického muzea, který přes svoje expertní zprávy neslušně přilepšoval své kapse. Na svojí obhajobu vyhozený nezbeda do médií řekl: „Jsem loajální státní úředník.“

     Určitě jsou křiklavější příklady, já tyto vypíchl pro jejich nezdravou loajalitu. Většina toho, co stát vlastnil je fuč. Po válce bolševik provedl znárodnění, po Sametové revoluci se to jmenovalo privatizace. V obou případech šlo o krádež, která se lišila jen v nasměrování. To málo, co si stát, neboli my, nechal jako rodinné stříbro, se obsadilo lidmi, jejichž hlavní odbornost spočívala v loajalitě. No a pak už to mohlo začít. „Loupež za bílýho dne,“ pojmenoval jeden ze zasvěcených situaci v Lesích České republiky. Ze zavedených politických stran, dnes tolik hájených politickými, doufám už pohrobky, se stali nenasytné party s nabujelými sekretariáty, které si v tichosti rozdělily své sféry zdrojů a ty kolegiálně respektují. Omerta, základní a nepřekročitelný zákon mlčenlivosti, tak typický pro takováto společenství. Kdo nemlčí nebo jenom někde blbě kecá, musí z kola ven jako  V.Dryml – („něco z toho, by mělo jít taky lidem“). Takový je totiž daleko nebezpečnější, než spolupartajník pravomocně odsouzený z trestného činu, který sice dělá ostudu, ale ctí omertu, tak ho podržíme.

     Zdá se mi, že se to ale mění. Také jste si možná všimli, že některé z majetků nás všech, začínají přispívat do společné kasy, což dlouhá léta nedělaly. I ten zmiňovaný Budvar najednou pustil chlup - miliardu. Správci lesů i několik miliard. To jen namátkou. Kam celá léta ty prachy mizely se můžeme  ptát, ale nehledejme je, jsou prostě fuč. Smysluplnější mi připadá, neházet klacky pod nohy těm, kdo našli odvahu a sílu s tím něco udělat a nefandit těm, co už nás víc jak dvě desetiletí přesvědčují o své nenahraditelnosti. Strom se pozná podle ovoce a kecy nemají cenu.