Jak jsme v lese potkali štiku

Plujeme s bráškou asi ve třímetrové hloubce směrem, kde tušíme les. Před nějakým časem se zde na tomto zatopeném povrchovém dolu utrhl kus břehu a celý i se stromy zmizel pod hladinou.

Netrvá to dlouho a už vidíme první vysoké borovice, které svými korunami sahají už k hladině. Pomalu padáme podél jejich kmenů a vychutnáváme si ten zvláštní pocit zpomaleného pádu.

Zatímco Jirka usedá na nejnižší větev, já měkce dopadám do trávy a rozhlížím se. To co vidím je tak neskutečné, že jenom automatika v mé puse nedovolí, aby mi spadla brada. Normální les jak ho známe všichni. Jen to ticho a zelené šero, které vše kolem svírá, posouvá vnímaný obraz do oblasti fantazie. Nikam nechvátám, cítím, že moje smysly potřebují čas na to, aby začaly věřit téměř neuvěřitelnému.

Kousek dál se táhne mlází a mizí za hranicí viditelnosti. S lehkostí nehmotného se vznesu nad něj, abych se rozhlédl kudy dál. Spatřím pěšinu, která houštinu protíná a vede nás dál mezi vzrostlé stromy. Pak prudce stoupá do příkrého svahu a náhle končí na okraji hluboké strže. Spouštíme se dolů a pokračujeme v linii jejího dna. Ta strž, jako obrovská pomalu hojící se jizva prozrazuje, jak bolestivý to byl okamžik, kdy to vše tady kolem sjelo do vodního nenávratna.

Proplouváme dál mrtvým lesem, tímto bizarním panoptikem, kde se snad i čas zastavil. Váhavě mrknu na hodinky. Ne ne, vteřinovka dál odkrajující dílky na ciferníku mě vrací do reality. A jaképak mrtvo. Jen se podívej blíž. Větve jsou porostlé koloniemi drobných slávek, houštiny plné ryb a mělké tůňky ožily rybím potěrem. Prosluněné lesní mýtiny se zelenají vodní travou, ve které žijí úhoři a raci. Ne, čas se tu nezastavil, jen život změnil formy.

Najednou Jirka ukáže před sebe do řídkého mlází. Mezi stromy se vznáší poleno. Přesněji, štika jako poleno. Ony, na rozdíl od ostatních ryb nejsou plaché, to víme a tak jdeme blíže. Ani se nepohne, jen si nás prohlíží. Co si o nás asi myslí. Musíme pro ni být dvě neforemné obludy. Nechá se fotit, obdivovat, ale s rychlostí výstřelu zmizí ve chvíli, kdy si na ni chtěl bráška sáhnout. Zachovala se jako pravá dáma, pyšná na své tvary, ale pozor pánové, nesahat.

Dochází nám vzduch, tak ještě pár pohledů na rozloučenou a míříme vzhůru. Tentokrát na hladině mlčíme, jako bychom si ten zážitek nechávali v sobě dozrát. Promluví až Jirka, když těžce stupáme po příkrém břehu.

      „Ty, Zdenku, jestli ti ty fotky nevyjdou, tak nám nikdo neuvěří, že jsme v lese potkali štiku.“