Stát mi nic nemůže zabavit, protože krom telefonu nic nemám

     Tak nějak odpověděl kdysi souzený Pitr na dotaz novináře, zda se nebojí, že součástí rozsudku nad ním, bude krom vězení i zabavení majetku. Jak to tehdy s ním a jeho majetkem dopadlo vážně nevím.

     Myslím, že na chvíli do „chládku“ šel a zmiňuji to jen proto, že on i jemu podobní, když na ně dopadla molitanová ruka našich zákonů, volili roli nemajetných. Tato strategie, kde nic není, ani smrt nebere, stále funguje. Je populární nejen u zlodějíčků stojících v pozadí, ale i těch v popředí, většinou s nálepkou politické strany.

     Majetek je starost. Čím víc ho máme, tím větší. Není třeba závidět, jsou to nervy. Moliérův Harpagon je sice zábavná figura, ale zároveň vážná diagnóza. Oficiální příjem je v pohodě, ale to nakradené se musí někam ulejt, eufemisticky řečeno odklonit. Prachy se ukládají na exotická konta, majetek na manželky nebo vlastní děti. To jen na okraj. I to má svá úskalí, ženám občas rupne v kouli a vděk potomstva bývá často hodně těkavá látka.

     Než mi vypálíte na čelo cejch závistivce, chci předeslat, že tyto řádky nedatluji v mrazivém průvanu zmrzlým ukazovákem, s kulichem na hlavě a nudlí u nosu. Ke klávesnici v suchu a teple mě přivedl „lex Babiš“. Ne ne, počkejte, nemlaťte mě hned za Babiše po hlavě. Z opatrnosti stojím neutrálně stranou, protože ho neznám, stejně jako nestojím na straně starých politických harcovníků, to protože jsem měl možnost je poznat. Těch politických fosilií, dříve tolik nesmiřitelně rozhádaných a dnes stojících v jednom šiku proti tomu, kdo je jak se zdá, nachytal na švestkách. A tak spustili flašinet s falešnou melodií, která moc nezabírá, přesto rukou společnou neúnavně klikou točí dál.

     „Komouš, estébák, zbohatlík s čapím hnízdem na hlavě. Proč to ti dole pořád nechápou, proč jim to neleze do jejich zabedněnejch makovic, proč nezpívají s námi. Musíme na to jinak.“

     Zákon na něj, ano zákon. Ten se pomalu v hlavách parlamentních matadorů rodí a vypadá to, že vychází ze známé premisy – jako nic nemít, jako nic nevlastnit, jen to za mlžným oparem ovládat. Kdo na to nepřistoupí, musí z kola ven. Zde nejde jen o současného ministra financí, kterému to křečovitě šijí na míru. Ten zákon, projde-li, nás vrátí nejen zpět mezi nečitelné privatizační šibaly, ale i zpátky někam do osmačtyřicátého, kdy každý bohatý a úspěšný byl lotr. I Baťa byl tehdy zloduch.

     A ještě k Babišově Mafře. Nevím jak je to v jiných krajích, ale nám Středočechům, chodí pravidelně do schránek „Středočeský zpravodaj“. V neblahé paměti, Rudé právo proti tomu hadr. Jen ukázka namátkou. Oko nezůstane suché nad obrázky, kdy bývalý hejtman Petera vděčně usmívajícím se důchodcům rozdává pytlíky s pamlsky, či stříhá pásku u nové cyklostezky. Jindy slavnostně otvírá opravenou zámeckou bránu, nebo za potlesku svojí klaky, chromovaným rýčem hloubí ďůru pro stromek, který se tímto aktem asi stává posvátným. Nic výjimečného.

     Moravskoslezský hejtman se v propagaci své osoby cpe klobásami a upíjí pivo. Je dobře, že to známé „buřty, pívo a nenávist“, nezabralo a on dostal padáka. Přesto bych ocenil, jak názorně předvedl, co si o nás ti nahoře myslí. Bohužel i koblihy do tohoto ranku patří. Ani premiér Sobotka si v tomto nezadá. Ve žluté stavební přilbě klepe vyblejskaným zednickým kladívkem na nějaký kámen, jindy slavnostně vítá mezi vagóny českou naftu, která na celá léta zamrzla někde v Německu.

     Tak jasně, politik musí být vidět, děje se to tak všude. V tomto bodě je mi ale Babiš sympatičtější. A vůbec ne proto, že si své „píárko“, na rozdíl od výše jmenovaných, platí ze svého, ale že jeho média tak činí na úplně jiné úrovni.