Babi, děda říkal, že dřív žádná televize nebyla

     „Ale znáš dědu, pořád jenom bručí, že moc čučíte na telku, ale jinak má pravdu. Když jsem byla malá jako ty, televize ještě nebyla.“

     „A na co ste koukali, když nebyla?,“ celé to vnučce neleze do hlavy. „A co ste teda dělali?“

     Zatímco já hladově šmejdím v ledničce, protože dnes byla snídaně taková jalová, manželka v obýváku před puštěnou televizí češe Terezku a ta zase češe silonovou kštici mořské panny hřebenem fikaně ukrývaným v ocasní ploutvi. Jejich hovor mě zaujal, našpízoval jsem uši ze zvědavosti, co babi odpoví.

     „Celej den jsme si hráli venku, domů jsme se dostali kolikrát až za tmy. Večer jsme si povídali, nebo hráli třeba Člověče, nezlob se. V neděli po obědě jsme si posedali kolem rádia a poslouchali pohádku. Večer pak v rozhlase dávali čtení na pokračování, který jsme taky měli rádi. Pučálkovic Amina byla dobrá, doktor Jekyll a pan Hyde byli strašidelnější, ale když z rádia zavyl pes baskervillský, to se nám hrůzou ježily vlasy,“ přidá manželka unešená vzpomínkami. Přestože vnučku ten pravěk až tak moc nebere, ještě namítne.

     „Hm, to by mě moc nebavilo, celej den si hrát na hřišti.“

     „Ale houby, žádný hřiště nebylo. My lítali po ulici, po zahradách, ploty nebyla žádná překážka a kdo se chtěl zhoupnout, musel vylézt na strom a houpat se na větvi.“

     „Jo babi, taky jsem slyšela, že dřív byly mobily přivázaný ke zdi.“

     „Ano, to máš pravdu,ale neměly displej, na kterým mydlíš svoje hry. Co mobily, tablety a počítače. Nebyly třeba ani ledničky. V létě se muselo máslo dávat do kastrůlku s vodou, aby se nerozteklo.“

     „A kam jste dávali Pinguíny ( Pingui, dětský pamlsek, který v pokojové teplotě skoro taje).

     „Ale žádný Pinguíny tehdy nebyly,“ dokončuje manželka česání a zároveň i exkurz do minulosti.

     „To téma není špatný,“ říkám si, když vedle sporáku do sebe cpu kolečka salámu. „Pro to dítě může bejt i poučný, ale chtělo by to výraznější tečku, nějaký memento. Třeba, že se dnes mají děti jak prasata v žitě a že by si toho měly víc vážit. Pak však couvnu a přísně se okřiknu.  

     „Uklidni se tlusťochu a nežer tolik! A zameť si před svým prahem. Kdyby to dnes všechno bylo jako to tvoje krásné a spravedlivé „bejvávalo“, tak si tady nekrájíš uherák, ale cpeš se kabanosem za 2,50.