Že muži chodí ozbrojeni, patří v tamních oblastech k jejich kultuře

Tak se kdysi zastala pracovnice v jednom z detenčních zařízení svých klientů, když se provalilo, že migranti krom mobilů nosí u sebe zhusta i nože.

Kdyby paní Dobrodějová řekla, že je to jejich zlozvyk, asi bych se na ní tolik nemračil, ale že kudla v kapse patří ke kultuře, byť tamní, to se mi těžko polykalo.

Psal rok 2015 a od té doby se mnohé změnilo. Balkánská trasa v podstatě osiřela. Generálové z armády vítačů se přesunuli na středomořské šífy nebo do neziskovek. Mužstvo se vrátilo dílem do škol, dílem na pracáky a snad šel i někdo makat. Také některým evropským konšelům pomalu dochází, že naše obohacování jinými kulturami bude asi mít někde svoje hranice.

Já bych se chtěl zeptat, v čem se dá očekávat ten přínos pro současnou Evropu od příchozích z méně bohatých částí světa. Ne vážně, nemyslím pejorativně, fakt by mě zajímalo, čím budeme obohaceni, nebo aspoň osvěženi. Kam nás to posune. Islám to nebude a kebab je málo. A také určitě ne zvykem nošení kudly v kapse, i když jsem časem pochopil, že to může být z pohledu některých „alláhu agbar“ docela praktická věc. Já to nechci zveličovat. Neskončí-li jejich kudla v mých zádech, je to vlastně statisticky vzato detail, ale připusťme, že pro oběti či svědky takového krvavého řádění, možná trauma na celý život.

Jako varující vnímám tu spoušť, co udělali z Blízkého východu. Jak to řekla jedna Evropanka, co šla bojovat proti Asadovi – „a pak už jsme bojovali všichni proti všem“. Ty záběry z obrazovek jsou otřesné. A nejen v Sýrii. Dá se to vidět v muslimském světě i jinde. Neutuchající boje pravověrných s nepravověrnými, ale také s jinověrci nebo bezvěrci.  A nenávist k židům, to už je snad na diagnózu. Je to surové, krvavé a vše ničící.

Možná jste si všimli, že si začínáme zvykat. Většina z nás tázavě pokrčí rameny, co s tím, voni už jsou takoví. Ale jo, buďme spravedliví. I naši předkové se dokázali mydlit za tu správnou víru celých třicet let. Později Velká válka a ani ta Druhá už žádný náboženský étos v sobě nenesly. Rozmydlilo se to tu všechno na cimpr campr, kam se na nás muslimové hrabou. Ta zkušenost byla tragická a velmi drahá. Zatím se zdá, že jsme se poučili a modleme se, aby nám to vydrželo. Sedmdesát let tu máme mír. A tak se ptám ještě jednou, čím nás obohatí ti, kterým stále evidentně nedochází, že život je víc.