Kopu hrob a za slzy se nestydím

A taky před kým. Nikdo tu není, krom ticha naší zahrady a plíživého stmívání. Když vám zemře dítě, slzám se těžko ubráníte a navíc začalo pršet a kdo pozná, že některý kapky na tváři starýho chlapa jsou slaný.

Za chvíli přijde tma a tak chvátám, abych než půjdu spát, i když vím, že dnes noc bude dlouhá, bylo vše tak, jak má být. Než milovaného Bobše zabalím do prostěradla, na jazyk mu dám minci. Přiznám, že jsem na chvílí zaváhal. Nevím v jaký měně dnes fachá Charon, ten převozník přes řeku Zapomnění, ale vím, že vždy za službu žádá nějaký obolus.

Dolarovou minci nemám, Euro je na oubytě, tak jsem zvolil stříbrnou říšskou pětimarkovku, s fousatým dědkem na jedné, a orlicí se svastikou, na druhé straně. Tenhle stříbrňák jsem kdysi našel na půdě naší jizerský chalupy. 

Funebráckej vůz nahradilo zahradní kolečko a funebráka já, kterej ho v novým pelíšku hezky porovnal, to aby ho nic netlačilo. Ve světle baterky to šlo už hladce i když obraz se trochu rozpíjel.Možná časem, až jednou někdo v naší horní zahradě  hodně hluboko zaboří krumpáč, z vyhráblé kostřičky vypadne stříbrný peníz. Já se toho nedožiju, ale vůbec bych se nedivil, že Bobík slyšel od převozníka do světa mrtvých, "Hele, ten stříbrňák si nech, byl jsi dobrej pes a u mě to máš grátis." P.S. Ještě přidám, co jsem někde četl. "Bože dej, abych byl takovým, jakým mě vidí můj pes."