Rád se dívám na staré snímky

Nebylo to tak vždy, v dětství mi dokonce některé připadaly k smíchu.       „Mami, to dříve měli všichni lidi tak vykulený voči?“

      „To ne, to je jen pan fotograf požádal, aby se nehejbali a nemrkali,“ vysvětlila máma a mně to na dlouhý čas stačilo. Po nějaké době se na obrazovkách objevil pořad pana Čáslavského “Hledání ztraceného času“ a od té doby to u mě nějak tak tiše graduje. Určitě v tom hrají roly přibývající křížky na mých bedrech a možná pocit, že čas, který nikdo nezastaví, se nechá při ohlédnutí aspoň trochu přibrzdit. Ale co víc, já si těch lidí z fotek začínám vážit, protože dnes už vím, že na předky jsme prostě měli štěstí. „Jo býval svět před spoustou let jak sen“ zpívá se v jedná písničce a určitě měl i svůj řád, chce se mi dodat.

Z obrázků se i společenské postavení dá vytušit. Uprostřed snímaných svátečních shromáždění je rada moudrých a asi i vážených. Jsou to osoby starší, zdá se, že tehdy ještě uctívané a samozřejmě bez klobouků ani ránu. Ale i ti stojící na okraji mají na sobě sako, kravatu a klobouk, byť trochu umouněný. S leskem cilindrů na hlavách elit se nemohli srovnávat a možná ani nechtěli. I ženy, od dam až po služebné z periférie snímků, hezky oblečené. Focení byla prostě výjimečná chvíle.

Co mě také fascinuje, že ti co se na mě z doby „bejvávalo“ smějí, či poulí očiska, mezi námi už dávnou nejsou. I ta drobotina, vesele poskakující kolem, si své odžila. Že to nebyl ztracený čas, o tom nemůže být pochyb. Kdo nevěří, ať se rozhlédne kolem sebe. Jejich dílo pramenící z moudrých hlav a mozolnatých rukou nás provází v podstatě celým životem. Když to srovnáme s některými částmi světa, narodili jsme se, díky našim předchůdcům, k prostřenému stolu, jen na to někdy zapomínáme.

Přiznávám, že i já cestou životem jsem to vše vnímal jako samozřejmost. Snad proto se na dnešní mladou generaci a jejímu pohrdání těmi, co dnes dožívají, dívám s určitým pochopením. I já byl nějaký čas mistr světa. Z některých radikálnějších vyjádření vůči rentiérům jsem, pravda, smutnej. Přesto věřím, že časem jim, stejně jako nám, hodně věcí dojde.

A mezigenerační hašteření, to tu bylo vždy, jen ne tak vyhrocené. Nevzpomínám si, že my, tehdejší neomylní, bychom záviděli důchodcům jejich rentu, chtěli jim vzít volební právo nebo s jejich Trabanty je posílali na silnice nižších tříd. Dokonce zaznělo na DVTV přání o vychcípání dědů a babek. Co dodat, snad jen to známé, „CO JSME MY, BUDETE I VY“.