Někteří hrdinové umírají dvakrát (Emil Zátopek, legenda bez charakteru)
Svoje dětství v hrůzostrašných padesátých létech jsem hrůzostrašně nevnímal. Nosili jsme pionýrský šátky, to jo, to přiznávám. K tomu pionýrské opasky s karabinkami a snad vinou tehdy nedávno skončené války a určitě i propagandy, našli jsme si nové hrdiny. Našim vzorem byli, ať se to dnes líbí nebo ne, vítězové nad německými fašisty. To byli ti, co jejich přilby či beranice zdobily rudé hvězdy. Zlaté hvězdě zase fandily holky, a to byla ta, kterou měla na čele jedna filmová princezna. Utržený a nasliněný okvětní lístek na čelíčku našich uličnic chvilku i držel a podobnost se zlatou hvězdou pohádkové princezny, podepřená dětskou fantazií, byla skoro dokonalá. Dětství je krásná doba. Čas šel dál a o další hrdiny nebyla nouze. Ti se tlačili v pomyslné frontě, aby se mohli stát našimi vzory. Tak jen namátkou.
Když jsme závodili (koloběžky, tříkolky), všechny naše „stroje“ měli číslo jedna. To totiž patřilo fenomenálnímu jezdci Čížkovi, co tehdy v motokrosových závodech na Jawě všechno vyhrával. Když se jely v nedaleké Šárce, byla to událost. Naše pouliční smečka sedávala poblíž Šáreckého potoka, kde průjezdy vodou neměly v atraktivitě konkurenci. Po skončení nás ještě čekal boj o nespočet malých praporků, co vyznačovaly trať.
Hanzelka a Zikmund, nepřehlédnutelný vzor pro výpravy za hranice našeho známého světa, a z počátku třeba jen o pár ulic dál.
Při závodění v běhu jsme byli všichni Zátopkové a pro tento titul jsme se dokázali i pohádat.
Že si člověk některé svoje dětské idoly nese pod kůží, jsem si uvědomil, když jsem se nedávno zamračil nad článkem, že náš fenomenální běžecký vzor byl bez charakteru. Ředitel Muzea pamětí 20. století, dokořán otevřel skříň se Zátopkovými kostlivci a svoji vědeckou práci, snad pro lepší čtenost, trochu okořenil dnes oblíbeným, „všechno bylo špatně“. Proč mi to připadá cinknutý? Autor je určitě odborník na „bejvávalo“, ale mně tam, jako pamětníkovi, chybí kontext doby. Každá časová etapa má svoji atmosféru a empatickému historikovi, věřím, neproteče mezi prsty. Schopnost vcítění žádná škola nevyučuje, to buď od Pána Boha máme, nebo ne. Zvykáme si, doba zhrubla, bulvarizace je na pochodu.
Vzpomínám, jak se zpěvačka Helena Vondráčková rozčílila, že se jí bulvární investigativci přehrabují v popelnici. Někomu se nad tím zvednul žaludek, některé možná napadla zvědavost, co tam asi našli. No, co asi, koukněte se do té své.
Každý máme svou popelnici, ale obsah těch celebritních holt láká. Pomalu si zvykáme, a přehrabování v odpadcích jako zdroj informací, se možná začne vyučovat na příslušných fakultách. Někteří šťouralové pochopili, že nejvýživnější jsou pod víky těch, co už mezi námi nejsou. Optika mladých historiků, jak to tehdy bylo a jaký kdo byl, je až udivující, že i my, pamětníci, koukáme se spadlou bradou. Pole mají neorané. Vzpomínám třeba na zpěváka Karla Černocha. Ten, aby mohl dál vystupovat, musel za normalizace do kamery říci, že v době Pražského jara byl pomýlený. Jo, trochu jsme se na něj za to mračili, ale časem jsme odpustili a snad i proto, že mezi řádky zpěvákova pokoření tiše zaznělo to známé středověkého hvězdáře, „a přece se točí“.
Protože si zvykám, nahlédnutí pod víko popelnice při úmrtí Karla Gotta jsem přešel s úsměvem. Snad jen jednou mi na chápající přikývnutí chyběla síla. To bylo při defilé kostlivců paní Vlasty Chramostové. Ta byla mým velkým vzorem a nadějí v době normalizace. Smutně přiznávám, že na rozdíl od Zátopka, pro mě zemřela dvakrát.
Zdeněk Kloboučník
„Ale dědo, kurva se neříká,...
...máš tu vnučky tak se ovládej, co z těch holek potom má vyrůst“, opře se do mě manželka pro moje prostořeké zaklení. Do nastalého ticha se po špičkách ozve odvážnější z potomků.
Zdeněk Kloboučník
I moje generace měla svoje důchodce
Žádná trága, bylo to normálka, tak proč je to dnes trochu jinak? Já si fakt nevzpomínám, že my, co jsme tehdy chodili hákovat, nadávali na ty, co měli odhákováno a užívali si důchod.
Zdeněk Kloboučník
Cikáni a gádžové
Nedávno na Interview TV24 byl hostem pan Patrik Banga. Bezesporu člověk s velkým renomé. V jednom mě ale překvapil, když na konstatování redaktora, že většinová společnost spíš straní Ukrajincům snad proto, že oni pracují?
Zdeněk Kloboučník
Pan prezident
Pan prezident se chová opatrně a diplomaticky. Tady připusťme, že asi musí, chce-li být hlavou nás všech. Přesto se někomu může zdát, že je to chvílemi jak u chytrý Horákyně, co dokázala bejt nahá i voblečená.
Zdeněk Kloboučník
Casanovou na starý kolena
Umění balit holky se v partě kluků a později chlapů, už od puberty vždycky cenilo. Kdo to uměl, stál na vyšším šprinclíku hierarchistických štaflí začínajících mistrů světa.
Zdeněk Kloboučník
Zalezte do kouta a šoupejte nohama
To údajně řekla paní Pekarová Adamová na adresu opozice. Možná se věřilo, že tento arogantní výrok šéfky dolní komory vyšumí tak, jak časem získá zkušenosti z vrcholný politiky.
Zdeněk Kloboučník
Programová archeologie naší telky
Ne, vůbec jí nechci kárat a přiznávám, že na některý ty vykopávky kouknu rád. Určitě tím, že mě to vrací do mladých let.
Zdeněk Kloboučník
Proč by nemohl bejt generál hlavou státu?
Dyť už to tu bylo a přiznejme si, že vojenskej mundůr sluší každýmu. Může to bejt třeba úplnej pitomec, ale uniforma dokáže divy. Třeba takovej armádní generál Čepička, v podstatě šedá ouřednická myš, ale věděl jak na to.
Zdeněk Kloboučník
Vobvazujte se štípkové kvítkové, příde na vás mráz, poseká vás
Na Chodsku na Štědrý den dopoledne byl takový zvyk, obvazovat kmeny ovocných stromů provázkem. K tomu patřil popěvek, nebo spíše říkanka uvedená v nadpisu.
Zdeněk Kloboučník
Pane Volodymyre
Pane Volodymyre, možná vyhrajete válku, a já vám to přeju, ale v některých oblastech prohrajete mír.
Zdeněk Kloboučník
Prázdnin se nebojíme, máme přeci babi
Prarodičem, tedy dědou, jsem už 27 let. Potěr pomalu dorůstá, mohu se tedy ohlédnout. Na začátek téhle role si přesně pamatuju. Kamerou natáčím miminko v peřince.
Zdeněk Kloboučník
To by se musel stát zázrak, aby Ukrajina Rusy vyhnala
To zaznělo od Jiřího Čunka, který je známý tím, že dokáže nahlas říct i to, co se zrovna moc nenosí. Něco v tom smyslu začíná rezonovat i mezi mocnými na Západě, že totiž by Ukrajina měla začít jednat.
Zdeněk Kloboučník
„Hele, dva chlapi a voni se držej za ruce“,...
...špitnu k manželce, když spěcháme přes náměstí do banky. „Co je na tom špatnýho, že se dva mají rádi“, nečekaně odsekne žena. „Podívej se kolem, kolik dvojic to dnes dokáže.
Zdeněk Kloboučník
Zavři už konečně tu svojí nevymáchanou klávesnici
Někdy mi takový apel přímo křičí zpoza diskuzních řádků pod blogem. Možná míváte i vy podobný pocit, že se snad chvílemi nacházíme na pavlači nebo v šenku čtvrtý cenový.
Zdeněk Kloboučník
Brusel je nahej
Když vám někdo nabídne, že si na vás půjčí balík, a ty vaše prachy, až to zúřaduje, vám potom bude posílat s instrukcí, co si máte koupit, pošlete ho okamžitě ke všem čertům.
Zdeněk Kloboučník
Vašku, nechoď s pány na led, měli si říct Piráti
Tak oni si na to trochu i majzla dali. No asi jo, když do party, byť zváni, nechtěli jít s těmi echt provařenými (ODS, KDU a Topka). Ale podcenili Starosty.
Zdeněk Kloboučník
„Jednou nebudeš vědět co s prachama,“ zašeptala sudička do kolíbky, a tak se i stalo
Možná to tak nějak bylo, když se v prosté chodské chalupě pod Haltravou v roce 1911 narodila moje teta Eliška.
Zdeněk Kloboučník
Seriál Černí baroni jako recyklát
„Chybí příběhy, tak se občas točí i to, co už bylo natočeno,“ konstatoval u Karla Šípa film. kaskadér pozvaný do pořadu Všechnopárty.
Zdeněk Kloboučník
Ty atomky nejsou Rusů, pane Havlíčku, ty jsou naše
To řekl v Událostech poslanec Jurečka a já jen přikývnul. Ano, naše JE jsou naším majetkem a obsluhuje je už druhá generace českých techniků a myslím, že na výbornou.
Zdeněk Kloboučník
Posel špatných zpráv, redaktor Takáč
Jak se objeví na obrazovce, mizím. Stejně jako dobrá nálada, i ta blbá se musí vyrábět a v tom je naše veřejnoprávní v této pitomý době nepřekonatelná. Její strašení je možná stejně pandemický jako ten virus.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |