Prázdnin se nebojíme, máme přeci babi

Prarodičem, tedy dědou, jsem už 27 let. Potěr pomalu dorůstá, mohu se tedy ohlédnout. Na začátek téhle role si přesně pamatuju. Kamerou natáčím miminko v peřince.

Nadšení sudiček nad postýlkou ale nesdílím. Nedávno narozená Kateřinka mi připadá spíš jako moučnej červ. Ne, já asi nebudu dědeček „ťu ťu ňú“. Je pravda, dnes to mohu říci, že to po mně nikdo nikdy nechtěl, ale občas jsem si musel od manželky vyslechnout výtku, že jsem bručivej dědek. Ale znáte to, ženský přeháněj, stejně jako někdy přeháněj péči o vnoučátka a tam jsem si dovolil občas zabručet.

Z moučnýho červa vyrostla krásná holka, ze které mám radost a jen občas si do ní rejpnu. „Poslechni,  Katko, babi v tvým věku už měla dvě děti školkou a školou povinný. Co jste to za generaci, všechny dnes asi čekáte, že za vámi přijede princ na bílým koni. To já jsem do její rodiny přijel tramvají a možná tak maximálně s bílou igelitkou.“ Jasně, je jiná doba.

Mezi tím se narodily další dvě cácorky, který si to tady na venkově u babi oblíbily. Když se ohlédnu, s vnoučátky to má svůj vývoj. Ze začátku jim stačily houpačka a pískoviště, co zbylo po odrůstající Kátě. Pak žena dostala nápad, že ratolestem chybí domeček. „Ty seš takovej šikula, začala takticky, udělej holkám něco jako perníkovou chaloupku“. Ale jo, domeček je nějaký čas bavil, stále dokonce ještě stojí, ale už jen jako skladiště dětskýho bince.

Protože ta moje má fantazii, po čase přišla s nápadem, abych cácořicím postavil orlí hnízdo. „Co jako nechápeš??“, divila se. „Prostě takovej bejváček v koruně stromu, třeba tady v těch dvou velkej thújích.“

„Počkej, co je to za kravinu, tomu mám rozumět, že je to něco jako sedím na konári a je mi dobre?“

„Jó, přesně tak,“ pochválila mi moje přirovnání. „Děti pro život potřebujou nadhled, a kde se mu mají naučit.“ Fakt nekecám, mezi kmeny letitých stromů jsem zavěsil takovou nějakou potvoru, no orel by tam určitě nehnízdil, ale holky se tam během několika dnů zabydlely. Sesličky, stoleček, nádobíčko, i kočárek se tam vešel. Co vám budu povídat, takovej dětskej čurbes. Musel jsem ale smeknout, vytahat to harampádí po slepičím žebříčku, to chtělo nejen sílu a šikovnost, ale i odvahu.

Můžu se pochlubit, i já umím pustit fantazii z uzdy. Když děvčátka propadla skokům do vody, rozhod jsem se, že jim udělám skokanskou věž. Z cihel a tvárnic, co nám zbyly po stavbě, jsem začal skládat u okraje bazénu něco jako věž. „Dědo, dědečku, eště vejš“ žadonila vnoučátka. Už takhle to začalo být trochu o ústa, ale protože mám měkký srdce, přidal jsem ještě jednu šichtu cihel. Přiznávám, že na tu potvoru, co jsem v krátkosti navršil, by mi žádnej statik razítko nedal, ale holky jsou šikovný a na vachrlatých tvárnicích riziko vybalancovaly. Jen chvilku trvalo než se votrkaly, a pak už to jelo až to začalo bejt vopravdu vo hubu. Jó, bylo to hodně na hraně. Jako starej harcovník životem jsem věděl, že hračky bejvaj plačky, ale zakázat jim ty lety, co jim daly křídla, na to jsem sílu neměl. Kdyby tolik nepištěly, mohly si to užít víc. Jejich jekot zalítl až do kuchyně, kde jejich andělíček strážníček usoudil, že je u bazénu asi něco špatně a vlítnul na nás. Holky dostaly vynadáno, já schytal držkovou a Babylonská věž musela zmizet. A snad proto, že kdo neskáče není Čech, šla se koupit trampolína.

Přiznávám, že někdy jsem to s nimi přeháněl, jako třeba zde. Nebylo to podbízení, možná jsem cítil závan vlastního dětství až tak, že se mi chvilkami zdálo, že mě to baví víc než moje minipotomstvo.  

Nic netrvá věčně, pomalu a nenápadně začala fáze, dědo nepřekážej, byť nahlas nevyslovená. Co jsou všechny ty perníkový chaloupky, orlí hnízda, skokanský můstky a salta mortale proti virtuálnímu světu na tabletech a v mobilech. Samozřejmě, že se mračím, ale je jiná doba.

Dneska už začínají být slečny a je jasný, že to, co jsme si s nimi užili se pomalu mění. Nakonec i já, bručivej děda, jsem rád, že jsem jejich dětství nepropásnul.

A proč moje ohlédnutí? Snad jako rada dorůstající další generaci babiček a dědečků.  Nebojte se k vnoučatům přisednout. Mají totiž velkou moc. Ne, do dětství vás nevrátí, ale nechají vás do něj nakouknout a stojí to za to.