Veřejnost na vládní vojsko jako na kolaboranty nepohlížela, už jenom z toho prostého důvodu, že proti odboji nedělali v podstatě nic. Pouze formální hlídání tratí, leč IMHO není zaznamenáno, že by zabránili nějaké destrukci. Veřejnost naopak povzbuzovalo, když mohla vidět vojáky v uniformách bývalé čs. armády.

Čehož si byl vědom i K.H. Frank, který se snažil dostat "vladaře" pryč z Protektorátu, protože si zcela správně uvědomoval, že při povstání nebudou váhat. Na východní frontu nepřicházeli v úvahu, proto nakonec byla zvolena Itálie.

Tam ovšem vládní vojáci neváhali, nečekali na postup fronty a hned od svého příjezdu masově přebíhali k partyzánům. Už po několika týdnech museli Němci naše vojáky pro naprostou nespolehlivost odzbrojit a převést je k pracem na opevňování, kde se samozřejmě také nepřetrhli.

U partyzánů bojovali několik měsíců, do Francie se přesunovali většinou začátkem zimy, už jenom kvůli problémům se zásobováním, partyzánů bylo v horách zkrátka moc. V obrněné brigádě bojovali statečně, stejně tak i jediný prapor, co zůstal doma, se automaticky zapojil do pražského povstání.

Závěrem možno říci, že vladaři byli okupantům daleko méně užiteční ve svém vojsku, než v civilu, kdy by chtě nechtě museli participovat na výrobě pro Reich až do konce války.